Kangaroo Island

Tenhle článek píšu po poměrně dlouhé odmlce. Ale. Nastalo nám trošku překlenovací období. Potřebovali jsme změnu. Restart. Rozhodli jsme se přestěhovat – z předměstí Brisbane na Gold Coast. Takže nejdřív jsme nějakou dobu řešili co budeme dělat dál. Po 3 letech už jsme chtěli bydlet sami, bez spolubydlících, v jiným prostředí - u moře. Tentokrát jsme hledali bydlení přes realitku, což si vyžádalo hodně času. Hledání, chození po inspekcích, žádosti o byt, následné získánání bytu a stěhování. Potom zase přišla práce a když už ten čas byl, nechtělo se mi trávit celý dny jen sezením u počítače. Už na tomhle článku pracuju dlouho, ale ty fotky, ty mi vždycky dají zabrat :D. Nicméně, KONEČNĚ jsem to všechno dala dohromady a je to tu. 

On se totiž tento článek týká lednových/únorových událostí. Asi nemusím zmiňovat, že rok 2020 je pro nás všechny zatím jedna velká „perlička“. Nejprve řešil celý svět problematimku rozsáhlých a ničivých australských požárů, následně záplav a aby toho nebylo málo přišel Covid 19, který asi zkomplikoval život nejednomu z nás. Ale já bych se teď chtěla vrátit k australským požárům. Koncem ledna, kdy už byly požáry na většině míst relativně „pod kontrolou“ jsme se vydali mimo jiné také na Kangaroo Island. Ostrov v Jižní Austrálii nedaleko Adelaide, který je Vám možná známý z médií. Skoro celý totiž poměrně závažně ohořel. Těmto nešťastným událostem podlehla velká spousta zvířat, ale také obrovské území plné stejně tak důležité vegetace. Kangaroo Island je jen kapkou v moři toho, co všechno lehlo popelem. My jsme se tam vydali těsně po znovuotevření ostrova. Zajímavý zážitek. Chtěli jsme podpořit upadající ekonomiku ostrova a to i přesto, že  většina atrakcí, podniků i celá západní část byli uzavřené kvůli stále probíhajím požárům. Chtěli jsme tomu být svědky a na vlastní oči zaznamenat, jak vážné to vlastně bylo a zároveň Vám o tom podat takovou malou reportáž. Když jsme se nechali na ostrov převézt trajektem, nepřekvapilo nás, že jsme na téměř žádné turisty nenarazili. Hned po příjezdu, jsme míjeli obří tábor plný dobrovolníků, hasičů a jiných hrdinů, kteří pomáhali bojovat s požáry, zachraňovat poraněná zvířata a zároveň se starat o ta přeživší. 

Bylo třeba je například krmit, neboť jejich veškerá potrava rovněž zmizela v plamenech. V některých částech Austrálie se to například provádělo tak, že se ve velkém vyhazovaly z vrtulníku mrkve :D. Snad některá z mrkví netrefila nějaký zvíře do hlavy a nezabila ho... to by nebylo moc efektivní řešení :D, ale doufejme že ne. Krátce před tím, než jsme zabloudili hlouběji do centra ostrova jsme zastavili u „Seal Bay“, což byla jedna z atrakcí, na kterou jsme se nejvíc těšili. Pozorovaní „Sealů“! Píšu to radši anglicky, protože tady nastává problém. Kdo je tuleň a kdo je lachtan? První co mě napadlo bylo: zadám si „seal“ do slovníku a jednoduše se tak dozvím jestli jde o toho či oného. Omyl. Překlad zní: „tuleň, lachtan“ :D. No tak nic. Zkusím Google. Tam se píše: lachtan má viditelné uši. Tuleň ne. ALE jsou i lachtani s ušima :D. Hmm. Tak ploutve. Jedni mají zadní ploutve do stran a druzí dozadu apod. Ale je to hrozně neurčitý a matoucí. Na jedné stránce se mi je snad konečně podařilo rozeznat a doufám, že je to správně a můži říct, že jsme se právě chystali na pozorování LACHTANŮ ve volné přírodě :D. Juhůů, ALE realita byla taková, že přestože jsem si předchozí dny zjišťovali, zda bude otevřeno, byla oblast opět uzavřená z důvodu nebezpečí požárů. Byli jsme zklamaní. Ale vzhledem k tomu, že začalo pršet, byla tu pořád naděje, že budou mít otevřeno zítra. To byla pro nás taky jediná šance, páč pak už jsme zase museli odjet zpět na mainland. 

Jeli jsme se teda podívat alespoň na „Little Sahara“, písečnou poušť, kde jsme původně chtěli poprvé vyzkoušet „sandboarding“, ale kvůli dešti nám to opět nevyšlo. Asi bychom si to tak neužili a navíc se v mokrým písku hůř jezdí. Procházka však taky stála za to... :) 

Rozhodli jsme se, že v průběhu dne objedeme celý ostrov a zajedeme na západ co to jde. Po cestě jsme si ještě dali krátkou zastávku u zálivu „Vivonne Bay“. 

Pokračovali jsme směrem na západ a řeknu Vám, ta pustá a depresivní atmosféra na nás nemohla dýchnout víc. Přestalo jet rádio. Nastalo ticho. Krajina byla úplně ohořelá. Zvířata nikde. Jen opravdu pár klokánků co přežilo. Pusto. Šedo. Černo. Ghost town, nikde nikdo. Jen hasiči a vojáci. Tohle nebylo v pořádku. Bylo nám do breku. Je to smutný. Bylo tam úplně mrtvo a vypadalo to jako konec světa. Veškerý barvy a život spolykal oheň. 

Dojeli jsme až k „Flinders Chase National Park“, který byl černý/ohořelý až kam jsme dohlédli. Zastavil nás voják. Dál jsme nemohli. Hořelo a bylo to nebezpečný. Tak jsme to otočili a jeli po druhé straně ostrova nazpět, kde to vypadalo stejně tak temně a pustě. No posuďte sami...co dodat.. :(. 

Když jsme dorazili zpět na východ ostrova. Pořád nám pršelo, což celou tuhle pochmurnou atmosféru ještě umocňovalo. V dešťové pauze jsme alespoň prozkoumali pobřeží s „ohnivými“ kameny, objednali si pizzu a pak jsme se uklidili do kempu, kde jsme strávili deštivou noc v autě, s vínem, zakoupeným ve vinařství „Chapel Hill“. 

Druhý den už byl mnohem pozitivnější. Pršelo už jen trochu, a tak jsme se jeli podívat k majáku „Cape Willoughby“. To byla nádhera. Obklopovala nás nekončící louka, azurové moře a divoký vítr, jak už to u majáků bývá :). Bylo to překrásný, ale nevydrželi jsme tam moc dlouho, protože tam byla fakt zima! 

Měli jsme štěstí! Požáry v oblasti Seal Bay díky dešti utišily a my jsme se tudíž mohli jet podívat na lachtany. Nejlepší zpráva! Nejen ti lachtani, ale také to, že konečně zapršelo, což bylo v tom období něco jako zázrak. Koupili jsme si vstupenky na speciálně vystavěnou „boardwalk“, odkud jsme měli možnost lachtany pozorovat v jejich přirozeném prostředí, aniž bychom jim nějak narušovali jejich pohodičku. Kromě lachtanů byla odsud k vidění také kostra velrybího mláděte, kterou tam před lety vyplavil oceán. 

Byli jsme nadšení. Dokonce tak moc, že jsem si přikoupila jestě „upgrade tickets“, neboť jsem cítila, že jde o opravdu jedinečnou příležitost setkat se lachtany tváří v tvář a zároveň nafotit pěkné fotky. Přemlouvala jsem Fíka ať jde se mnou (nebyl to tak velkej cenovej rozdíl), ale stačilo mu to prý takhle a nakonec byl ještě víc happy, že zůstal tam, protože viděl dalšího jedovatýho hada. Kangaroo Island má dva hady. „Pygmy copperhead“ a „black tiger snake“ (pakobra černá). Filda viděl tenhle ostrovní druh „black tiger snake“, který ovšem nemá tygří pruhy jako ostatní pevninské druhy, ale je celý černý, kvůli rychlejší absorbci tepla. Kromě toho je také vetší a jedovatější. Black tiger snake je 10.nejjedovatější had na světě! A 3. nejjedovatější v Austrálii. Tady je nekvalitní foto z mobilu. 

No a lachtánci? Skvělý, boží, nejlepší! Došli jsme k nim s místním rangerem a malou skupinkou lidí. Chovali jsme se k nim s respektem a dodržovali všechna pravidla potřebná k tomu, abychom nenarušovali jejich osobní prostor a klid. To miluju! Viděla jsem jak dospělce, samce, samice tak i mláďata ze vzdálenosti cca 2-3 metrů. 

Vetšina z nich odpočívala po náročném, dlouhém lovu a plavání, po kterém byla jejich těla vyčerpaná a potřebovala nabrat novou energii na pevnině. Některá mláďata si hrála nebo se mazlila s rodiči. Byl tam i tenhle „macho“, jež se nám přišel ukázat v plné kráse a dokonce i profesionálně zapózoval na fotku :D. 

Bylo to skvělý. Nedá se to popsat. Krásný pocit navázání kontaktu s přírodou. Vždycky mě inspiruje, jak jsou ty zvířata naprosto klidný, hodný, rozumný, pokorný a zvídavý. Máme se od nich pořád co učit... Tak tady je několik dalších fotek: 

Tak to je vše milí čtenáři. Doufám, že jsem Vám tímto článkem alespoň trochu přiblížila jak to v Austrálii vypadalo po požárech. Snad se mi i podařilo rozbít všechny ty negativní zprávy dávkou roztomilosti na závěr. Mějte se krásně a budu se těšit zase u dalšího článku! :*