Po přeletu nad dechberoucími Whitsunday Islands jsme v naší cestě pokračovali dál na jih. 


Další zastávkou byl zážitek, který jsme naplánovali pro taťku. Šlo a rybaření na obrovským jezeře, ze kterého čněly kmeny a větve stromů zahalené ranní mlhou. Ideální prostředí pro obrovské Barramundi, které jsou k vidění pouze v oblasti jižní Asie, Papui Nové Guinei a Austrálie. Hned ráno jsme se s taťkou setkali s místním rybářem Rossem, který nás lodí odvezl daleko od břehu, kde taťka začal chytat.




Celkově jsme tam byli myslím 3 hodiny a řekla bych, že dobrou hodinu a půl neměl ani jeden záběr. Ross byl fajn, pořád nám něco vykládal, myslel si, že je taťka amatér jako většina rybářů, co mu tam chodila, ale brzy pochopil, že se mýlil. Přiznal se nám, že už začínal být i malinko ve stresu, protože nechtěl, abychom jak se říká „zaplatili za nic“ a nechytili ani jednu rybu. 



Najednou, z ničeho nic měl taťka záběr. Něco takovýho jsem dlouho neviděla. Ryba mu dávala pěkně zabrat, byla silná a bylo docela náročný ji vytáhnout. Co bylo obzvlášť užásný, bylo pozorovat jak dravá, divoká Barramundi vyskakuje z vody a mrská se, aby utrhla návnadu. Bojovala jako drak! Nakonec se ale podařilo ji vytáhnout a nikdy nezapomenu na tu radost v očích taťky, kterej vylovil, podle Rosse, největší rybu na tomto jezeře toho roku! 98cm!!! Všichni jsme se radovali jako malý děti a byl to zážitek. 









Taťka se potom s rybou rozloučil a pustil ji žít si svůj svobodný a divoký život i nadále. I když už potom žádnou nechytil, bylo to skvělý a jsem moc ráda, že se to takhle podařilo. Po uplynutí výše zmiňovaného času jsme se dopravili zpět ke břehu, kde už na nás čekala Denča s Fíkem s připraveným piknikem. 



Při západu slunce jsme se společně najedli, obdivovali krásu okolní přírody, ticho a sdělovali si při tom ještě horké zážitky spojené s taťkovou první Barramundi. 




Měla jsem velkou radost, že byl tak nadšenej a dodnes na to s nadšením vzpomíná. Dokonce nám s Fildou i dodatečně poslal vytištěnou fotku s poděkováním, na které drží téměř metrovou Barramundi s úsměvem od ucha k uchu :). K nezaplacení! Večer jsme se přesunuli do Národního Parku „Cape Hillsborough“, kde jsme přespali v kempu hned u pláže. Brzy ráno před východem slunce jsme udělali asi 20 kroků a byli jsme tam :). Co je na téhle pláži tak zajímavýho? Kromě toho, že je sama o sobě naprosto nádherná, obklopená deštnými lesy Národního parku, Velkým Bariérovým útesem, je tichá, prázdná a ideální pro bosou chůzy v jemných písečných dunách, je také jedna z mála, kde se za úsvitu a soumraku scházejí malí klokánci „wallabies“, aby se díky odlivu nakrmili mořskými rostlinami. Tenhle zážitek se dá taky jen těžko popsat. Naštěstí to mám vše nafocený, protože to tu atmosféru vykreslí asi nejlíp. Východ slunce, klokánci, klid, mírumilovná atmosféra a spojení s přírodou. No prostě dokonalost. Rozhodně jedna z nejhezčích scenerií. 






Je pravda, že kolem té paté (nebo 5.30 ráno), tam bylo dost lidí, ale bylo to ošetřený. Každý ráno a večer tam totiž s klokany chodí i ranger, který dbá na jejich bezpečí, vzdělává obecenstvo, co se přišlo podívat a taky zajišťuje, aby navštěvníci dodržovali zdravý odstup a nekrmili je. Co ale bylo skvělý je, že po cca 30 minutách všichni lidi odešli a byli jsme tam tudíž sami. 









Denča s Fildou šli po chvíli chystat snídani a my jsme se s taťkou neplánovaně, ale rádi zatoulali a ztratili trochu pojem o čase. Udělali jsme si poměrně dlouhou, pomalou a klidnou procházku po pláži, která byla opravdu relaxační, terapeutická a kouzelná. 






Naše spojení s přírodou umocnilo ještě to, že k nám sám od sebe přihopsal jeden z klakanů (ostatní už se po východu slunce schovali v lese), asi na metr daleko od nás se zastavil a dlouho si nás prohlížel. Vypadal, že je tam s námi moc rád. Asi z nás vycítil klid a napojení na jakousi zvláštní vlnu souladu a vděčnosti. 



Z procházky jsme se vrátili jako noví a aby toho nebylo málo těsně před naším vanem nám zapózoval ještě tento typický australský pták – Kookaburra. Jde o druh ledňáka, který je ale podstatně větší a mohutnější než klasický ledňáček, jak ho známe z Česka. 



Po snídani jsme se přes všudypřítomná pole cukrové třtiny dostali až do Národního parku „Eungella“, kde nás čekala příjemná procházka plná barevné fauny a flory. 














Navečer, pár hodin před západem slunce, jsme cíleně zamířili k Broken River, jež je součástí Eungella NP, kde jsme celý natěšení toužili poprvé spatřit ptakopyska. Vzhledem k tomu, že je to velmi plaché zvíře, které se nachází jen v krystalově čistých sladkých vodách východní Austrálie a Tasmánie, doufali jsme, že na tomto pečlivě vybraném místě budeme mít štěstí. Zpočátku se nám moc nedařilo, ale byli jsme si vědomi faktu, že jsme tam ještě docela brzo. Avšak trpělivost přinesla ovoce. Nakonec jsme viděli alespoň tři, s tím, že se ukazovali opakovaně a často. A to díky jejich způsobu lovu. 







Ptakopysk neboli „platypus“ je nejen australský endemit, ale také opravdu unikátní tvor. Jako jeden z mála, je totiž savec, který klade vejce, ale kromě toho má také kůží potažený čumák vypadající jako kachní zobák, ocas jako bobr a nohy jako vydra. Při podvodním lovu zavírá oči i uši a spoléhá se pouze na svůj čumák, vybavený elektroreceptory, které reagují na drobné elektrické signály vycházející z pohybujících se drobných živočichů, jako jsou například červi nebo sladkovodní krevety, jimiž se stravuje. Potravu žvýká na hladině. Po ulovení některého z živočichů dochází k uvolnění vzduchových bublin na hladinu, a proto bylo snadné předvídat kde se znovu vynoří. 





Můžeme si tedy odškrtnout další volně žijící zvíře ze seznamu jedinců, které jsme ještě nikdy neviděli a pokračujeme dál do městečka s originálním názvem „Seventeen Seventy“ neboli „1770“. Cool že? :D. Mě se to moc líbí. Tohle městečko, ačkoliv je celkem velký, nás docela překvapilo svojí internetovou „nepokrytostí“ :D takže jsme měli docela problém cokoli najít, neboť nešla načíst ani trasa na mapě. Naštěstí jsme pak v kempu dostali klasickou papírovou mapu, se kterou to šlo už líp. 





Udělali jsme několik procházek s výhledem na oceán, zastavili se na proslulé „Paperbark Forest Walk“, kde se dá mimo jiné procházet lesem po těchto kůlech. 






No a ze 1770 už jsme se vraceli zpět do Brisbane a musím říct, že tenhle trip byl zatím společně s Tasmánií asi ten nejkrásnější co jsme kdy zažili, nejen v Austrálii. 



Jsem moc ráda že jsme tam mohli být a obzvlášť s rodinou. Děkujeme, že Vás máme. Článek bych chtěla věnovat tatínkovi <3. Tak zase brzy ahoj!

Trip from Cairns to Brisbane – 3. část

pondělí 24. února 2020


Po přeletu nad dechberoucími Whitsunday Islands jsme v naší cestě pokračovali dál na jih. 


Další zastávkou byl zážitek, který jsme naplánovali pro taťku. Šlo a rybaření na obrovským jezeře, ze kterého čněly kmeny a větve stromů zahalené ranní mlhou. Ideální prostředí pro obrovské Barramundi, které jsou k vidění pouze v oblasti jižní Asie, Papui Nové Guinei a Austrálie. Hned ráno jsme se s taťkou setkali s místním rybářem Rossem, který nás lodí odvezl daleko od břehu, kde taťka začal chytat.




Celkově jsme tam byli myslím 3 hodiny a řekla bych, že dobrou hodinu a půl neměl ani jeden záběr. Ross byl fajn, pořád nám něco vykládal, myslel si, že je taťka amatér jako většina rybářů, co mu tam chodila, ale brzy pochopil, že se mýlil. Přiznal se nám, že už začínal být i malinko ve stresu, protože nechtěl, abychom jak se říká „zaplatili za nic“ a nechytili ani jednu rybu. 



Najednou, z ničeho nic měl taťka záběr. Něco takovýho jsem dlouho neviděla. Ryba mu dávala pěkně zabrat, byla silná a bylo docela náročný ji vytáhnout. Co bylo obzvlášť užásný, bylo pozorovat jak dravá, divoká Barramundi vyskakuje z vody a mrská se, aby utrhla návnadu. Bojovala jako drak! Nakonec se ale podařilo ji vytáhnout a nikdy nezapomenu na tu radost v očích taťky, kterej vylovil, podle Rosse, největší rybu na tomto jezeře toho roku! 98cm!!! Všichni jsme se radovali jako malý děti a byl to zážitek. 









Taťka se potom s rybou rozloučil a pustil ji žít si svůj svobodný a divoký život i nadále. I když už potom žádnou nechytil, bylo to skvělý a jsem moc ráda, že se to takhle podařilo. Po uplynutí výše zmiňovaného času jsme se dopravili zpět ke břehu, kde už na nás čekala Denča s Fíkem s připraveným piknikem. 



Při západu slunce jsme se společně najedli, obdivovali krásu okolní přírody, ticho a sdělovali si při tom ještě horké zážitky spojené s taťkovou první Barramundi. 




Měla jsem velkou radost, že byl tak nadšenej a dodnes na to s nadšením vzpomíná. Dokonce nám s Fildou i dodatečně poslal vytištěnou fotku s poděkováním, na které drží téměř metrovou Barramundi s úsměvem od ucha k uchu :). K nezaplacení! Večer jsme se přesunuli do Národního Parku „Cape Hillsborough“, kde jsme přespali v kempu hned u pláže. Brzy ráno před východem slunce jsme udělali asi 20 kroků a byli jsme tam :). Co je na téhle pláži tak zajímavýho? Kromě toho, že je sama o sobě naprosto nádherná, obklopená deštnými lesy Národního parku, Velkým Bariérovým útesem, je tichá, prázdná a ideální pro bosou chůzy v jemných písečných dunách, je také jedna z mála, kde se za úsvitu a soumraku scházejí malí klokánci „wallabies“, aby se díky odlivu nakrmili mořskými rostlinami. Tenhle zážitek se dá taky jen těžko popsat. Naštěstí to mám vše nafocený, protože to tu atmosféru vykreslí asi nejlíp. Východ slunce, klokánci, klid, mírumilovná atmosféra a spojení s přírodou. No prostě dokonalost. Rozhodně jedna z nejhezčích scenerií. 






Je pravda, že kolem té paté (nebo 5.30 ráno), tam bylo dost lidí, ale bylo to ošetřený. Každý ráno a večer tam totiž s klokany chodí i ranger, který dbá na jejich bezpečí, vzdělává obecenstvo, co se přišlo podívat a taky zajišťuje, aby navštěvníci dodržovali zdravý odstup a nekrmili je. Co ale bylo skvělý je, že po cca 30 minutách všichni lidi odešli a byli jsme tam tudíž sami. 









Denča s Fildou šli po chvíli chystat snídani a my jsme se s taťkou neplánovaně, ale rádi zatoulali a ztratili trochu pojem o čase. Udělali jsme si poměrně dlouhou, pomalou a klidnou procházku po pláži, která byla opravdu relaxační, terapeutická a kouzelná. 






Naše spojení s přírodou umocnilo ještě to, že k nám sám od sebe přihopsal jeden z klakanů (ostatní už se po východu slunce schovali v lese), asi na metr daleko od nás se zastavil a dlouho si nás prohlížel. Vypadal, že je tam s námi moc rád. Asi z nás vycítil klid a napojení na jakousi zvláštní vlnu souladu a vděčnosti. 



Z procházky jsme se vrátili jako noví a aby toho nebylo málo těsně před naším vanem nám zapózoval ještě tento typický australský pták – Kookaburra. Jde o druh ledňáka, který je ale podstatně větší a mohutnější než klasický ledňáček, jak ho známe z Česka. 



Po snídani jsme se přes všudypřítomná pole cukrové třtiny dostali až do Národního parku „Eungella“, kde nás čekala příjemná procházka plná barevné fauny a flory. 














Navečer, pár hodin před západem slunce, jsme cíleně zamířili k Broken River, jež je součástí Eungella NP, kde jsme celý natěšení toužili poprvé spatřit ptakopyska. Vzhledem k tomu, že je to velmi plaché zvíře, které se nachází jen v krystalově čistých sladkých vodách východní Austrálie a Tasmánie, doufali jsme, že na tomto pečlivě vybraném místě budeme mít štěstí. Zpočátku se nám moc nedařilo, ale byli jsme si vědomi faktu, že jsme tam ještě docela brzo. Avšak trpělivost přinesla ovoce. Nakonec jsme viděli alespoň tři, s tím, že se ukazovali opakovaně a často. A to díky jejich způsobu lovu. 







Ptakopysk neboli „platypus“ je nejen australský endemit, ale také opravdu unikátní tvor. Jako jeden z mála, je totiž savec, který klade vejce, ale kromě toho má také kůží potažený čumák vypadající jako kachní zobák, ocas jako bobr a nohy jako vydra. Při podvodním lovu zavírá oči i uši a spoléhá se pouze na svůj čumák, vybavený elektroreceptory, které reagují na drobné elektrické signály vycházející z pohybujících se drobných živočichů, jako jsou například červi nebo sladkovodní krevety, jimiž se stravuje. Potravu žvýká na hladině. Po ulovení některého z živočichů dochází k uvolnění vzduchových bublin na hladinu, a proto bylo snadné předvídat kde se znovu vynoří. 





Můžeme si tedy odškrtnout další volně žijící zvíře ze seznamu jedinců, které jsme ještě nikdy neviděli a pokračujeme dál do městečka s originálním názvem „Seventeen Seventy“ neboli „1770“. Cool že? :D. Mě se to moc líbí. Tohle městečko, ačkoliv je celkem velký, nás docela překvapilo svojí internetovou „nepokrytostí“ :D takže jsme měli docela problém cokoli najít, neboť nešla načíst ani trasa na mapě. Naštěstí jsme pak v kempu dostali klasickou papírovou mapu, se kterou to šlo už líp. 





Udělali jsme několik procházek s výhledem na oceán, zastavili se na proslulé „Paperbark Forest Walk“, kde se dá mimo jiné procházet lesem po těchto kůlech. 






No a ze 1770 už jsme se vraceli zpět do Brisbane a musím říct, že tenhle trip byl zatím společně s Tasmánií asi ten nejkrásnější co jsme kdy zažili, nejen v Austrálii. 



Jsem moc ráda že jsme tam mohli být a obzvlášť s rodinou. Děkujeme, že Vás máme. Článek bych chtěla věnovat tatínkovi <3. Tak zase brzy ahoj!

Latest Instagrams

© Wild Sirius. Design by Fearne.