Koncem ledna jsme se s Fíkem vydali na 4 denní výlet do Adelaide a okolí. Poprvé ve státě „South Australia“ :). 


Po příletu jsme si na letišti převzali pronajaté auto Nissan X-Trail, který nás celou cestu doprovázel a byla to příjemná změna! Krásně se řídilo a jelo jako po másle. 



Naším prvním stopem bylo (jak jinak) vinařství - d´Arenberg. Tohleto místo jsme konkrétně navštívili kvůli zajímavé architektuře budovy ve tvaru Rubikovy kostky, která byla opravdu pěkná. Nadruhou stranu je to ale asi vše co nás tam nadchlo :D. Za vstup do budovy se platilo, což by nevadilo, ale v podstatě to vůbec nestálo za to...teda alespoň podle našeho názoru. Současně zde probíhala výstava Salvadora Dalího, na kterou jsem sice chtěla, ale byla docela drahá, tak jsme ji raději vynechali stejně jako ochutnávku vín :D. 



Pokračovali jsme dál a nechali jsme se tak trochu spontánně vést a věřili, že v průběhu cesty mezi vinohrady narazíme na nějaký lepší vinařství. A stalo se. Hned na první pohled mě okouzlilo vinařství „The Chapel Hill“. Šlo o kapličku s nádherným dřevěno-proskleným designem a milým personálem, předělanou na vinařství. Zaplatili jsme si ochutnávku 10 vzorků a všechno bylo neskutečně dobrý, dokonce i jejich obyčejná voda byla extrémně čistá a chutná. Vzorky jsme pečlivě bodovali a nakonec vyhrálo číslo 5 (žije) :D - Červený Nero D´Avola, tak jsme ho vzali s sebou na náš trip. 










Po krátkým střízlivění jsme si vyrazili směr pink lake (růžový jezero), kterých je v Jižní Austrálii hned pět, což je poměrně vzácný. Je to vždycky ale trošku risk, vzdhledem k tomu, že jezera nebyla úplně po cestě a muselo se k nim zajíždět, přičemž Vám nikdo nezaručí, že budou opravdu růžový. O tom, totiž rozhoduje roční období, teplota, oblačnost, denní doba, stav bakteríí, obsah soli apod. „Pink Lakes“ jsou zvláštním fenoménem. Na otázku proč se jezera zbarvují do růžova dodnes neznáme stoprocentní odpověď. Vědci však přišli na to, že zbarvení slaného jezera, jehož slanost se rovná Mrtvému moři, ovlivňují dominantní bakterie prospívající ve slaném prostředí zvané „Salinibacter ruber“, jež produkují červený pigment. Zajímavý. Takže podle slanosti jezera (vlivem teploty apod.) se mění i stav bakteríí ve vodě, přičemž při ideálních podmínkách tyto dominantní bakterie, obsahující pigment „bacterioruberin“ pomáhají organizmu přijímat světlo a měnit ho na energii. Jezero, u kterýho jsme byli my, bylo růžový, ale docela lehce a navíc bylo hodně vyschlí a menší, takže jsme později navštívili ještě jedno, ale o tom až níže. 




Nicméně jsme v tomhle údolí u jezera zažili dosud nejvyšší teplotu 44 °C za celý náš pobyt v Austrálii. A to jsme jeli na jih, kde bývá chladněji než v Queenslandu a navíc už byly 4 hodiny odpoledne! Masakr, ultra hardcore! Opravdu jak na poušti!




Toho dne jsme se ještě vrátili ze zajížďky k jezeru a pokračovali do přístavu „Cape Jervis“ odkud jsme se nechali trajektem přepravit na čerstvě, doslova ČERSTVĚ otevřený Kangaroo Island, který se teprve začínal zotavovat z rozsáhlých požárů, o kterých jste jistě slyšeli. O tom jsem se ale rozhodla napsat speciální článek, který bude následovat po tomto, tudíž těď přeskočím cca den a půl, který jsme na ostrově strávili a vrátím se zpět na pevninu k překrásné „Sellicks Beach“, kde ty výhledy i přes deštivý den vypadaly opravdu kouzelně. 




Navečer jsme se uchýlili do nejstarší přeživší Německé osady v Austrálii zvané „Hahndorf“. Najednou jakobychom se ocitli v Evropě. Architekrura, hospůdky a spoooousta německýho piva a jídla. Nemohli jsme odolat a taky jsme si museli dát točený. Měli tam i tupláky :D to jsme dlouho neviděli. A taky sbírku pivních sklenic, kde nechyběly ani ty český :). 







Ve vesnici se nám moc líbilo, bylo to zase něco úplně jinýho a hezkýho. Přestože pršelo, večer jsme si i tak užili a moc se nám nechtělo na Air BnB, ale dali jsme to. Padli jsme za vlast totální únavou a ráno vstávačka asi v 5.30 a hurá do Národního Parku na další volně žijící endemický zvíře „EMU“! Tentokrát jsme měli štěstí, vyrazit jen o pár minut později, nevidíme žádnýho. Vyplatí se přivstat si. Sotva jsme přejeli vstupní bránu NP ještě v autě na cestě hlouběji do lesa říkám Fildovi: „Tak, a hledej Emu“. Ten se rozhlídl, asi na 3 sekundy se odmlčel a pak říká: „Tam je“ :D. Myslela jsem, že si ze mě jen utahuje, protože takhle jednoduchý to nikdy není. Ale on tam fakt stál asi 15m od nás :D ! Vyskočili jsme z auta a připlížili se k němu až na vzdálenost asi 4m. Párkrát jsem ho vyfotila, kouknul na nás a pak už se pakoval hlouběji do lesa. Emu denně ujdou cca 15 až 25km a snášejí vejce o velikosti 13x9cm. Řeknu Vám, je to něco, ten pták byl snad větší než já! Šel z něj respekt, ale zároveň klid. 





Rychle jsme sedli do auta plní očekávání kolik jich bude asi dole v lese když první už byl hned u cesty. Ujeli jsme asi 50m a přes silnici nám přešel další. Tomu jsme byli už extra blízko, asi metr od něj, ale to jen kvůli tomu, že jsme byli v autě. Neměla jsem moc času ho zaostřit takže ho mám, ale není to úplně nějkvalitnější fotka. Ale nevadí :). 




No a vtipný je, že tam kde jsme je očekávali nejvíc už pak žádnej nebyl. Dlouho jsme procházeli parkem a hledali další, ale už zalezli hluboko do lesa mimo stezky. Takže za pět dvanáct, ale stihli jsme je :) jupíí! Emu (tick/odškrtnuto). V parku jsme kromě pompézních Emu viděli i spoustu ptáků, klokanů a taky tohle krásný barevný křídlo, o kterým dodnes nevíme, komu patří. 




Dopoledne jsme vyrazili ještě testnout další růžový jezero, k němuž jsme zajížděli asi 3h (1,5h tam a 1,5h zpátky). Dojeli jsme na místo. Připomínalo to tam už „outback“, asi i částečně byl a jezero nebylo skoro vůbec růžový. Potkali jsme tam ještě 1 rodinu a ta úplně zklamaná hned odjela. My jsme si tam ještě dávali sváču a zanedlouho se stalo něco zvláštního. Mraky se postupně rozestupovali, začalo prosvěcovat sluníčko a „here we go“ růžová se postupně vybarvovala. Nebylo to ideální, ale jsme rádi, že alespoň v rámci možností se nám podařilo pink lake zaznamenat jak zrakem tak čočkou foťáku :). 






Dále naše cesta vedla už do hlavního města SA Adelaide, kde jsme paradoxně měli největší problém sehnat ubytko. Prošli jsme si ještě Botanickou zahradu, město. 









Nakonec se nám podařilo kontaktovat Čechy a Slováky v Adelaide, kde se nás ujali neskutečně milí Slováci Petra a Marek, kteří nám zadarmo poskytli nejen střechu nad hlavou, skvělou společnost, ale i kvalitní přísun domácí slivovičky, která při mým nachlazení s teplým čajem opravdu bodla. Bylo to s nima skvělý a moc jsme si rozuměli! Peťu jsme ráno ještě navštívíli v kavárně a předali jim víno a čokoládu jako poděkování, že nám zachránili zadek. Na Kangaroo Island jsme 1 noc spali v autě, bez jakýhokoli vybavení a stálo to dost za prd – vůbec jsme se nevyspali. Tak bylo příjemný, že se o nás takhle postarali. Cítili jsme se díky nim jako doma a mezi „svýma“ :) děkujeme!! 











Následovala ještě procházka po městě a pak s těžkým srdcem zpět do Brisbane. Bylo to skvělý, ale tak rychle to uteklo a je tam toho ještě tolik k vidění, že doufáme, že si tam ještě někdy zajedem. Děkuju, pokud jste to dočetli až sem, což doufám že jo, takhle v karanténě :D a přeji Všem pevné zdraví <3 u příštího článku zase ahoj.

Adelaide a okolí

středa 15. dubna 2020

Koncem ledna jsme se s Fíkem vydali na 4 denní výlet do Adelaide a okolí. Poprvé ve státě „South Australia“ :). 


Po příletu jsme si na letišti převzali pronajaté auto Nissan X-Trail, který nás celou cestu doprovázel a byla to příjemná změna! Krásně se řídilo a jelo jako po másle. 



Naším prvním stopem bylo (jak jinak) vinařství - d´Arenberg. Tohleto místo jsme konkrétně navštívili kvůli zajímavé architektuře budovy ve tvaru Rubikovy kostky, která byla opravdu pěkná. Nadruhou stranu je to ale asi vše co nás tam nadchlo :D. Za vstup do budovy se platilo, což by nevadilo, ale v podstatě to vůbec nestálo za to...teda alespoň podle našeho názoru. Současně zde probíhala výstava Salvadora Dalího, na kterou jsem sice chtěla, ale byla docela drahá, tak jsme ji raději vynechali stejně jako ochutnávku vín :D. 



Pokračovali jsme dál a nechali jsme se tak trochu spontánně vést a věřili, že v průběhu cesty mezi vinohrady narazíme na nějaký lepší vinařství. A stalo se. Hned na první pohled mě okouzlilo vinařství „The Chapel Hill“. Šlo o kapličku s nádherným dřevěno-proskleným designem a milým personálem, předělanou na vinařství. Zaplatili jsme si ochutnávku 10 vzorků a všechno bylo neskutečně dobrý, dokonce i jejich obyčejná voda byla extrémně čistá a chutná. Vzorky jsme pečlivě bodovali a nakonec vyhrálo číslo 5 (žije) :D - Červený Nero D´Avola, tak jsme ho vzali s sebou na náš trip. 










Po krátkým střízlivění jsme si vyrazili směr pink lake (růžový jezero), kterých je v Jižní Austrálii hned pět, což je poměrně vzácný. Je to vždycky ale trošku risk, vzdhledem k tomu, že jezera nebyla úplně po cestě a muselo se k nim zajíždět, přičemž Vám nikdo nezaručí, že budou opravdu růžový. O tom, totiž rozhoduje roční období, teplota, oblačnost, denní doba, stav bakteríí, obsah soli apod. „Pink Lakes“ jsou zvláštním fenoménem. Na otázku proč se jezera zbarvují do růžova dodnes neznáme stoprocentní odpověď. Vědci však přišli na to, že zbarvení slaného jezera, jehož slanost se rovná Mrtvému moři, ovlivňují dominantní bakterie prospívající ve slaném prostředí zvané „Salinibacter ruber“, jež produkují červený pigment. Zajímavý. Takže podle slanosti jezera (vlivem teploty apod.) se mění i stav bakteríí ve vodě, přičemž při ideálních podmínkách tyto dominantní bakterie, obsahující pigment „bacterioruberin“ pomáhají organizmu přijímat světlo a měnit ho na energii. Jezero, u kterýho jsme byli my, bylo růžový, ale docela lehce a navíc bylo hodně vyschlí a menší, takže jsme později navštívili ještě jedno, ale o tom až níže. 




Nicméně jsme v tomhle údolí u jezera zažili dosud nejvyšší teplotu 44 °C za celý náš pobyt v Austrálii. A to jsme jeli na jih, kde bývá chladněji než v Queenslandu a navíc už byly 4 hodiny odpoledne! Masakr, ultra hardcore! Opravdu jak na poušti!




Toho dne jsme se ještě vrátili ze zajížďky k jezeru a pokračovali do přístavu „Cape Jervis“ odkud jsme se nechali trajektem přepravit na čerstvě, doslova ČERSTVĚ otevřený Kangaroo Island, který se teprve začínal zotavovat z rozsáhlých požárů, o kterých jste jistě slyšeli. O tom jsem se ale rozhodla napsat speciální článek, který bude následovat po tomto, tudíž těď přeskočím cca den a půl, který jsme na ostrově strávili a vrátím se zpět na pevninu k překrásné „Sellicks Beach“, kde ty výhledy i přes deštivý den vypadaly opravdu kouzelně. 




Navečer jsme se uchýlili do nejstarší přeživší Německé osady v Austrálii zvané „Hahndorf“. Najednou jakobychom se ocitli v Evropě. Architekrura, hospůdky a spoooousta německýho piva a jídla. Nemohli jsme odolat a taky jsme si museli dát točený. Měli tam i tupláky :D to jsme dlouho neviděli. A taky sbírku pivních sklenic, kde nechyběly ani ty český :). 







Ve vesnici se nám moc líbilo, bylo to zase něco úplně jinýho a hezkýho. Přestože pršelo, večer jsme si i tak užili a moc se nám nechtělo na Air BnB, ale dali jsme to. Padli jsme za vlast totální únavou a ráno vstávačka asi v 5.30 a hurá do Národního Parku na další volně žijící endemický zvíře „EMU“! Tentokrát jsme měli štěstí, vyrazit jen o pár minut později, nevidíme žádnýho. Vyplatí se přivstat si. Sotva jsme přejeli vstupní bránu NP ještě v autě na cestě hlouběji do lesa říkám Fildovi: „Tak, a hledej Emu“. Ten se rozhlídl, asi na 3 sekundy se odmlčel a pak říká: „Tam je“ :D. Myslela jsem, že si ze mě jen utahuje, protože takhle jednoduchý to nikdy není. Ale on tam fakt stál asi 15m od nás :D ! Vyskočili jsme z auta a připlížili se k němu až na vzdálenost asi 4m. Párkrát jsem ho vyfotila, kouknul na nás a pak už se pakoval hlouběji do lesa. Emu denně ujdou cca 15 až 25km a snášejí vejce o velikosti 13x9cm. Řeknu Vám, je to něco, ten pták byl snad větší než já! Šel z něj respekt, ale zároveň klid. 





Rychle jsme sedli do auta plní očekávání kolik jich bude asi dole v lese když první už byl hned u cesty. Ujeli jsme asi 50m a přes silnici nám přešel další. Tomu jsme byli už extra blízko, asi metr od něj, ale to jen kvůli tomu, že jsme byli v autě. Neměla jsem moc času ho zaostřit takže ho mám, ale není to úplně nějkvalitnější fotka. Ale nevadí :). 




No a vtipný je, že tam kde jsme je očekávali nejvíc už pak žádnej nebyl. Dlouho jsme procházeli parkem a hledali další, ale už zalezli hluboko do lesa mimo stezky. Takže za pět dvanáct, ale stihli jsme je :) jupíí! Emu (tick/odškrtnuto). V parku jsme kromě pompézních Emu viděli i spoustu ptáků, klokanů a taky tohle krásný barevný křídlo, o kterým dodnes nevíme, komu patří. 




Dopoledne jsme vyrazili ještě testnout další růžový jezero, k němuž jsme zajížděli asi 3h (1,5h tam a 1,5h zpátky). Dojeli jsme na místo. Připomínalo to tam už „outback“, asi i částečně byl a jezero nebylo skoro vůbec růžový. Potkali jsme tam ještě 1 rodinu a ta úplně zklamaná hned odjela. My jsme si tam ještě dávali sváču a zanedlouho se stalo něco zvláštního. Mraky se postupně rozestupovali, začalo prosvěcovat sluníčko a „here we go“ růžová se postupně vybarvovala. Nebylo to ideální, ale jsme rádi, že alespoň v rámci možností se nám podařilo pink lake zaznamenat jak zrakem tak čočkou foťáku :). 






Dále naše cesta vedla už do hlavního města SA Adelaide, kde jsme paradoxně měli největší problém sehnat ubytko. Prošli jsme si ještě Botanickou zahradu, město. 









Nakonec se nám podařilo kontaktovat Čechy a Slováky v Adelaide, kde se nás ujali neskutečně milí Slováci Petra a Marek, kteří nám zadarmo poskytli nejen střechu nad hlavou, skvělou společnost, ale i kvalitní přísun domácí slivovičky, která při mým nachlazení s teplým čajem opravdu bodla. Bylo to s nima skvělý a moc jsme si rozuměli! Peťu jsme ráno ještě navštívíli v kavárně a předali jim víno a čokoládu jako poděkování, že nám zachránili zadek. Na Kangaroo Island jsme 1 noc spali v autě, bez jakýhokoli vybavení a stálo to dost za prd – vůbec jsme se nevyspali. Tak bylo příjemný, že se o nás takhle postarali. Cítili jsme se díky nim jako doma a mezi „svýma“ :) děkujeme!! 











Následovala ještě procházka po městě a pak s těžkým srdcem zpět do Brisbane. Bylo to skvělý, ale tak rychle to uteklo a je tam toho ještě tolik k vidění, že doufáme, že si tam ještě někdy zajedem. Děkuju, pokud jste to dočetli až sem, což doufám že jo, takhle v karanténě :D a přeji Všem pevné zdraví <3 u příštího článku zase ahoj.

Po přeletu nad dechberoucími Whitsunday Islands jsme v naší cestě pokračovali dál na jih. 


Další zastávkou byl zážitek, který jsme naplánovali pro taťku. Šlo a rybaření na obrovským jezeře, ze kterého čněly kmeny a větve stromů zahalené ranní mlhou. Ideální prostředí pro obrovské Barramundi, které jsou k vidění pouze v oblasti jižní Asie, Papui Nové Guinei a Austrálie. Hned ráno jsme se s taťkou setkali s místním rybářem Rossem, který nás lodí odvezl daleko od břehu, kde taťka začal chytat.




Celkově jsme tam byli myslím 3 hodiny a řekla bych, že dobrou hodinu a půl neměl ani jeden záběr. Ross byl fajn, pořád nám něco vykládal, myslel si, že je taťka amatér jako většina rybářů, co mu tam chodila, ale brzy pochopil, že se mýlil. Přiznal se nám, že už začínal být i malinko ve stresu, protože nechtěl, abychom jak se říká „zaplatili za nic“ a nechytili ani jednu rybu. 



Najednou, z ničeho nic měl taťka záběr. Něco takovýho jsem dlouho neviděla. Ryba mu dávala pěkně zabrat, byla silná a bylo docela náročný ji vytáhnout. Co bylo obzvlášť užásný, bylo pozorovat jak dravá, divoká Barramundi vyskakuje z vody a mrská se, aby utrhla návnadu. Bojovala jako drak! Nakonec se ale podařilo ji vytáhnout a nikdy nezapomenu na tu radost v očích taťky, kterej vylovil, podle Rosse, největší rybu na tomto jezeře toho roku! 98cm!!! Všichni jsme se radovali jako malý děti a byl to zážitek. 









Taťka se potom s rybou rozloučil a pustil ji žít si svůj svobodný a divoký život i nadále. I když už potom žádnou nechytil, bylo to skvělý a jsem moc ráda, že se to takhle podařilo. Po uplynutí výše zmiňovaného času jsme se dopravili zpět ke břehu, kde už na nás čekala Denča s Fíkem s připraveným piknikem. 



Při západu slunce jsme se společně najedli, obdivovali krásu okolní přírody, ticho a sdělovali si při tom ještě horké zážitky spojené s taťkovou první Barramundi. 




Měla jsem velkou radost, že byl tak nadšenej a dodnes na to s nadšením vzpomíná. Dokonce nám s Fildou i dodatečně poslal vytištěnou fotku s poděkováním, na které drží téměř metrovou Barramundi s úsměvem od ucha k uchu :). K nezaplacení! Večer jsme se přesunuli do Národního Parku „Cape Hillsborough“, kde jsme přespali v kempu hned u pláže. Brzy ráno před východem slunce jsme udělali asi 20 kroků a byli jsme tam :). Co je na téhle pláži tak zajímavýho? Kromě toho, že je sama o sobě naprosto nádherná, obklopená deštnými lesy Národního parku, Velkým Bariérovým útesem, je tichá, prázdná a ideální pro bosou chůzy v jemných písečných dunách, je také jedna z mála, kde se za úsvitu a soumraku scházejí malí klokánci „wallabies“, aby se díky odlivu nakrmili mořskými rostlinami. Tenhle zážitek se dá taky jen těžko popsat. Naštěstí to mám vše nafocený, protože to tu atmosféru vykreslí asi nejlíp. Východ slunce, klokánci, klid, mírumilovná atmosféra a spojení s přírodou. No prostě dokonalost. Rozhodně jedna z nejhezčích scenerií. 






Je pravda, že kolem té paté (nebo 5.30 ráno), tam bylo dost lidí, ale bylo to ošetřený. Každý ráno a večer tam totiž s klokany chodí i ranger, který dbá na jejich bezpečí, vzdělává obecenstvo, co se přišlo podívat a taky zajišťuje, aby navštěvníci dodržovali zdravý odstup a nekrmili je. Co ale bylo skvělý je, že po cca 30 minutách všichni lidi odešli a byli jsme tam tudíž sami. 









Denča s Fildou šli po chvíli chystat snídani a my jsme se s taťkou neplánovaně, ale rádi zatoulali a ztratili trochu pojem o čase. Udělali jsme si poměrně dlouhou, pomalou a klidnou procházku po pláži, která byla opravdu relaxační, terapeutická a kouzelná. 






Naše spojení s přírodou umocnilo ještě to, že k nám sám od sebe přihopsal jeden z klakanů (ostatní už se po východu slunce schovali v lese), asi na metr daleko od nás se zastavil a dlouho si nás prohlížel. Vypadal, že je tam s námi moc rád. Asi z nás vycítil klid a napojení na jakousi zvláštní vlnu souladu a vděčnosti. 



Z procházky jsme se vrátili jako noví a aby toho nebylo málo těsně před naším vanem nám zapózoval ještě tento typický australský pták – Kookaburra. Jde o druh ledňáka, který je ale podstatně větší a mohutnější než klasický ledňáček, jak ho známe z Česka. 



Po snídani jsme se přes všudypřítomná pole cukrové třtiny dostali až do Národního parku „Eungella“, kde nás čekala příjemná procházka plná barevné fauny a flory. 














Navečer, pár hodin před západem slunce, jsme cíleně zamířili k Broken River, jež je součástí Eungella NP, kde jsme celý natěšení toužili poprvé spatřit ptakopyska. Vzhledem k tomu, že je to velmi plaché zvíře, které se nachází jen v krystalově čistých sladkých vodách východní Austrálie a Tasmánie, doufali jsme, že na tomto pečlivě vybraném místě budeme mít štěstí. Zpočátku se nám moc nedařilo, ale byli jsme si vědomi faktu, že jsme tam ještě docela brzo. Avšak trpělivost přinesla ovoce. Nakonec jsme viděli alespoň tři, s tím, že se ukazovali opakovaně a často. A to díky jejich způsobu lovu. 







Ptakopysk neboli „platypus“ je nejen australský endemit, ale také opravdu unikátní tvor. Jako jeden z mála, je totiž savec, který klade vejce, ale kromě toho má také kůží potažený čumák vypadající jako kachní zobák, ocas jako bobr a nohy jako vydra. Při podvodním lovu zavírá oči i uši a spoléhá se pouze na svůj čumák, vybavený elektroreceptory, které reagují na drobné elektrické signály vycházející z pohybujících se drobných živočichů, jako jsou například červi nebo sladkovodní krevety, jimiž se stravuje. Potravu žvýká na hladině. Po ulovení některého z živočichů dochází k uvolnění vzduchových bublin na hladinu, a proto bylo snadné předvídat kde se znovu vynoří. 





Můžeme si tedy odškrtnout další volně žijící zvíře ze seznamu jedinců, které jsme ještě nikdy neviděli a pokračujeme dál do městečka s originálním názvem „Seventeen Seventy“ neboli „1770“. Cool že? :D. Mě se to moc líbí. Tohle městečko, ačkoliv je celkem velký, nás docela překvapilo svojí internetovou „nepokrytostí“ :D takže jsme měli docela problém cokoli najít, neboť nešla načíst ani trasa na mapě. Naštěstí jsme pak v kempu dostali klasickou papírovou mapu, se kterou to šlo už líp. 





Udělali jsme několik procházek s výhledem na oceán, zastavili se na proslulé „Paperbark Forest Walk“, kde se dá mimo jiné procházet lesem po těchto kůlech. 






No a ze 1770 už jsme se vraceli zpět do Brisbane a musím říct, že tenhle trip byl zatím společně s Tasmánií asi ten nejkrásnější co jsme kdy zažili, nejen v Austrálii. 



Jsem moc ráda že jsme tam mohli být a obzvlášť s rodinou. Děkujeme, že Vás máme. Článek bych chtěla věnovat tatínkovi <3. Tak zase brzy ahoj!

Trip from Cairns to Brisbane – 3. část

pondělí 24. února 2020


Po přeletu nad dechberoucími Whitsunday Islands jsme v naší cestě pokračovali dál na jih. 


Další zastávkou byl zážitek, který jsme naplánovali pro taťku. Šlo a rybaření na obrovským jezeře, ze kterého čněly kmeny a větve stromů zahalené ranní mlhou. Ideální prostředí pro obrovské Barramundi, které jsou k vidění pouze v oblasti jižní Asie, Papui Nové Guinei a Austrálie. Hned ráno jsme se s taťkou setkali s místním rybářem Rossem, který nás lodí odvezl daleko od břehu, kde taťka začal chytat.




Celkově jsme tam byli myslím 3 hodiny a řekla bych, že dobrou hodinu a půl neměl ani jeden záběr. Ross byl fajn, pořád nám něco vykládal, myslel si, že je taťka amatér jako většina rybářů, co mu tam chodila, ale brzy pochopil, že se mýlil. Přiznal se nám, že už začínal být i malinko ve stresu, protože nechtěl, abychom jak se říká „zaplatili za nic“ a nechytili ani jednu rybu. 



Najednou, z ničeho nic měl taťka záběr. Něco takovýho jsem dlouho neviděla. Ryba mu dávala pěkně zabrat, byla silná a bylo docela náročný ji vytáhnout. Co bylo obzvlášť užásný, bylo pozorovat jak dravá, divoká Barramundi vyskakuje z vody a mrská se, aby utrhla návnadu. Bojovala jako drak! Nakonec se ale podařilo ji vytáhnout a nikdy nezapomenu na tu radost v očích taťky, kterej vylovil, podle Rosse, největší rybu na tomto jezeře toho roku! 98cm!!! Všichni jsme se radovali jako malý děti a byl to zážitek. 









Taťka se potom s rybou rozloučil a pustil ji žít si svůj svobodný a divoký život i nadále. I když už potom žádnou nechytil, bylo to skvělý a jsem moc ráda, že se to takhle podařilo. Po uplynutí výše zmiňovaného času jsme se dopravili zpět ke břehu, kde už na nás čekala Denča s Fíkem s připraveným piknikem. 



Při západu slunce jsme se společně najedli, obdivovali krásu okolní přírody, ticho a sdělovali si při tom ještě horké zážitky spojené s taťkovou první Barramundi. 




Měla jsem velkou radost, že byl tak nadšenej a dodnes na to s nadšením vzpomíná. Dokonce nám s Fildou i dodatečně poslal vytištěnou fotku s poděkováním, na které drží téměř metrovou Barramundi s úsměvem od ucha k uchu :). K nezaplacení! Večer jsme se přesunuli do Národního Parku „Cape Hillsborough“, kde jsme přespali v kempu hned u pláže. Brzy ráno před východem slunce jsme udělali asi 20 kroků a byli jsme tam :). Co je na téhle pláži tak zajímavýho? Kromě toho, že je sama o sobě naprosto nádherná, obklopená deštnými lesy Národního parku, Velkým Bariérovým útesem, je tichá, prázdná a ideální pro bosou chůzy v jemných písečných dunách, je také jedna z mála, kde se za úsvitu a soumraku scházejí malí klokánci „wallabies“, aby se díky odlivu nakrmili mořskými rostlinami. Tenhle zážitek se dá taky jen těžko popsat. Naštěstí to mám vše nafocený, protože to tu atmosféru vykreslí asi nejlíp. Východ slunce, klokánci, klid, mírumilovná atmosféra a spojení s přírodou. No prostě dokonalost. Rozhodně jedna z nejhezčích scenerií. 






Je pravda, že kolem té paté (nebo 5.30 ráno), tam bylo dost lidí, ale bylo to ošetřený. Každý ráno a večer tam totiž s klokany chodí i ranger, který dbá na jejich bezpečí, vzdělává obecenstvo, co se přišlo podívat a taky zajišťuje, aby navštěvníci dodržovali zdravý odstup a nekrmili je. Co ale bylo skvělý je, že po cca 30 minutách všichni lidi odešli a byli jsme tam tudíž sami. 









Denča s Fildou šli po chvíli chystat snídani a my jsme se s taťkou neplánovaně, ale rádi zatoulali a ztratili trochu pojem o čase. Udělali jsme si poměrně dlouhou, pomalou a klidnou procházku po pláži, která byla opravdu relaxační, terapeutická a kouzelná. 






Naše spojení s přírodou umocnilo ještě to, že k nám sám od sebe přihopsal jeden z klakanů (ostatní už se po východu slunce schovali v lese), asi na metr daleko od nás se zastavil a dlouho si nás prohlížel. Vypadal, že je tam s námi moc rád. Asi z nás vycítil klid a napojení na jakousi zvláštní vlnu souladu a vděčnosti. 



Z procházky jsme se vrátili jako noví a aby toho nebylo málo těsně před naším vanem nám zapózoval ještě tento typický australský pták – Kookaburra. Jde o druh ledňáka, který je ale podstatně větší a mohutnější než klasický ledňáček, jak ho známe z Česka. 



Po snídani jsme se přes všudypřítomná pole cukrové třtiny dostali až do Národního parku „Eungella“, kde nás čekala příjemná procházka plná barevné fauny a flory. 














Navečer, pár hodin před západem slunce, jsme cíleně zamířili k Broken River, jež je součástí Eungella NP, kde jsme celý natěšení toužili poprvé spatřit ptakopyska. Vzhledem k tomu, že je to velmi plaché zvíře, které se nachází jen v krystalově čistých sladkých vodách východní Austrálie a Tasmánie, doufali jsme, že na tomto pečlivě vybraném místě budeme mít štěstí. Zpočátku se nám moc nedařilo, ale byli jsme si vědomi faktu, že jsme tam ještě docela brzo. Avšak trpělivost přinesla ovoce. Nakonec jsme viděli alespoň tři, s tím, že se ukazovali opakovaně a často. A to díky jejich způsobu lovu. 







Ptakopysk neboli „platypus“ je nejen australský endemit, ale také opravdu unikátní tvor. Jako jeden z mála, je totiž savec, který klade vejce, ale kromě toho má také kůží potažený čumák vypadající jako kachní zobák, ocas jako bobr a nohy jako vydra. Při podvodním lovu zavírá oči i uši a spoléhá se pouze na svůj čumák, vybavený elektroreceptory, které reagují na drobné elektrické signály vycházející z pohybujících se drobných živočichů, jako jsou například červi nebo sladkovodní krevety, jimiž se stravuje. Potravu žvýká na hladině. Po ulovení některého z živočichů dochází k uvolnění vzduchových bublin na hladinu, a proto bylo snadné předvídat kde se znovu vynoří. 





Můžeme si tedy odškrtnout další volně žijící zvíře ze seznamu jedinců, které jsme ještě nikdy neviděli a pokračujeme dál do městečka s originálním názvem „Seventeen Seventy“ neboli „1770“. Cool že? :D. Mě se to moc líbí. Tohle městečko, ačkoliv je celkem velký, nás docela překvapilo svojí internetovou „nepokrytostí“ :D takže jsme měli docela problém cokoli najít, neboť nešla načíst ani trasa na mapě. Naštěstí jsme pak v kempu dostali klasickou papírovou mapu, se kterou to šlo už líp. 





Udělali jsme několik procházek s výhledem na oceán, zastavili se na proslulé „Paperbark Forest Walk“, kde se dá mimo jiné procházet lesem po těchto kůlech. 






No a ze 1770 už jsme se vraceli zpět do Brisbane a musím říct, že tenhle trip byl zatím společně s Tasmánií asi ten nejkrásnější co jsme kdy zažili, nejen v Austrálii. 



Jsem moc ráda že jsme tam mohli být a obzvlášť s rodinou. Děkujeme, že Vás máme. Článek bych chtěla věnovat tatínkovi <3. Tak zase brzy ahoj!

Latest Instagrams

© Wild Sirius. Design by Fearne.