Po předchozím dni stráveném mimo jiné na levandulovém políčku jsme se rozhodli vydat do hor. Ještě před tím ale snídaně. 


Po snídani v kempu (kde byly i tyhle lamy) jsme jeli navštívit asi nejznámější vinařství na Tasmánii, které založil a vybudoval Čech - Josef Chromý :).





Už jsme o něm slyšeli mezi kamarády i četli v letadle po cestě na Tasmánii, ale ačkoli původně nebylo v plánu se tam podívat, měli jsme čas navíc a taky to bylo poměrně blízko, tak jsme tam zajeli. Vůbec nevadí, že jsme degustovali hned po snídani že, haha...Musíme říct, že to tam měl vyladěný do detailu. Od příjemnýho personálu, přes prostředí až po samotný víno. Ptali jsme se na Pepíka, ale nevěděli jsme, že je mu už 88 let a že tam už moc nebývá. Personál ale říkal, že bude určitě moc rád, když mu napíšeme vzkaz. To jsme taky udělali, pochválili i českýho lva, kterýho měl ve znaku a říkali si, že je to fakt borec. Vyhrál několik ocenění a je na Tasmánii (v Austrálii) hodně uznávaný a vyhlášený. 









Náhodně jsme tam potkali i Češku Evu :D, která pracovala v restauraci (patřící k vinařství) a zrovna šla na pohovor. Ucházela se o pozici ve vinárně. Byla moc milá a příjemně jsme si popovídali. Říkala, že se s Josefem jednou viděla a nazvala ho moc milým pánem. Vína všechny samozřejmě výborný a na obrázku můžete vidět Jožku :D.







Poté už jsme pokračovali směr Cradle Mountains. To byla zase moje srdcovka <3. Už po cestě se nám před očima otevíraly překrásný výhledy s horami v pozadí.





Na místě jsme se pak ještě posilnili obědem a nastoupili na takový minibus, protože do Národního parku už auta nemohla. Busík nás nedotčenou přírodou dovezl co nejdál to šlo – k „Dove Lake“ a odtamtud jsme vyrazili na první a náš největší výlet směr „Marion´s Lookout“ (doufám, že to čtete Marionce :)). No a tady už naši rodičové jako u každého plesa, plesají :).







K Marion´s Lookout jsme to vzali přes Wombat pools, kde měli být k večeru (cca od 4 – 5 večer) vombati. Protože jsme tudy šli ale ještě příliš brzy nebyli tam a zpátky jsme se vraceli jinou cestou. O tom až později...













Jak můžete vidět, příroda všude kolem byla nádherná. Cesta byla až po Wombat Pools poměrně ok a od tohoto bodu už potom strmější a náročnější, ale dalo se to :). Jako vždy stál ale výhled za veškerou námahu, no ne? Nahoře jsme trochu oddychovali a nasávali sílu okamžiku. Která teda byla silná...













Dolů jsme sešli strmou cestou, opatřenou řetězy, sloužícími jako zábradlí/prostředek ke slaňování. No a dole už na nás čekala další krása – „Dove Lake Boat Shed“. Tenhle lodní přístřešek měl fakt kouzlo! Fotogenickej jak pes :).





Poté už jsme se vrátili k minibusu připraveni vrátit zpět k autu. Byla jsem trošku smutná, že tam nebyl ten vombat, když tam měl být :D ale naštěstí jsme vychytali super řidiče, který se nás po pár zastávkách zeptal, jestli si nechceme vystoupit a jít se podívat na vombaty, že před chvílí vylezli a viděl je tam, když jel pro nás. Já jako největší magor jsem zařvala přes celej bus: „YEEEES“!!! :D No a tak jsme řekli rodičům, že se zastavuje a jdeme se mrknout na vombaty. Vystoupili jsme a šli se kochat. Bus po chvilce odjel a Pája hlásí: „Kam jel“? A my: „pryč, pojedeme dalším“ a on něco jako: „já jsem tam asi trochu nechal baťoh“ :D. No a už jeli s Fildou za ním dalším busem. Mezi tím jim ale batoh už poslali po dalším řidiči nazpět a taaak. Prostě komplikace, ale batoh i s pasy se dostal k majiteli a vombaty jsme pak navštívili ještě druhý den a v plné sestavě. Katy byla z malých medvídků taky nadšená, že? :). Kromě těch roztomilých huňatých kuliček tam byla taky ježura australská neboli echidna, která bývá na Tasmánii obvykle většího vzrůstu než ve zbytku Austrálie. Bohužel se nám nepodařilo spatřit ptakopyska, který tam prý náš první den v horách byl.



























Druhý den v horách jsme zahájili návštěvou záchranného centra pro místní wildlife. Hlavním účelem bylo vidět Tasmánskýho čerta. Protože být na Tasmánii a nevidět „Tassie Devil“ je asi jako být v Austrálii a nevidět klokana nebo být v moravským sklepě a nedat si víno nebo já nevím....chápeme se. Vždycky dávám přednost pozorování těchto zvířat ve volné přírodě, v jejich přirozeným prostředí, protože to je prostě nejvíc. Ale, u tasmánskýho čerta to není tak jednoduchý. Dost jsem si o něm načetla a je hooodně mizivá šance ho vidět v přírodě. Obzvlášť jako laik, neznající prostředí ve kterým se pohybuje atd. Navíc je jich málo. Je hodně plachý a okem těžko zachytitelný. Prý je v tom tichým a rychlým schovávání hodně dobrej. Takže jsme to nenechali náhodě a navštívili, centrum, kde zachraňují jedince, kteří by bez pomoci třeba zahynuli. Můžou to být osiřelý mláďata, zranění jedinci, co by ve volné přírodě už nepřežili atd.













Musím říct, že jsme od toho očekávali trochu víc, ale tak alespoň jsme ty krasavce viděli a doufáme, že to s nimi nedopadne tak zle jako s tasmánským tygrem (vakovlkem tasmánským), který ve 20. století vyhynul. Měli jsme radost, že jsme ho mohli vidět. Kromě toho tam byli k vidění i tyhle „quolls“ – kunovci (tečkovaní).









Následně jsme si udělali výlet nenáročným terénem, nízko v horách. Nakonec to ale celkem náročný bylo, neboť byla cesta poměrně dlouhá – něco přes 3 hodiny a v horku. No ale nádhera. Zase. Ta příroda byla prostě nezapomenutelná.




























Večer pak hurá kolem časem zapomenutýho/divnýho/zvláštního/tichýho/osamocenýho/mlhou zahalenýho městečka Queenstown, přes úžasný, obrovský jezera až do kempu, kterej byl fakt pohádkovej. Hned u jezera, klid, ticho, tma a hvězdy... 










A to by bylo vše co jsem Vám chtěla tímto článkem předat. Můžete se těšit na ještě jednu část z Tasmánské série! Já se loučím a článek věnuju svýmu Tatínkovi, Ty víš <3 Papa :*

Tasmánie – 2.část

pondělí 25. února 2019



Po předchozím dni stráveném mimo jiné na levandulovém políčku jsme se rozhodli vydat do hor. Ještě před tím ale snídaně. 


Po snídani v kempu (kde byly i tyhle lamy) jsme jeli navštívit asi nejznámější vinařství na Tasmánii, které založil a vybudoval Čech - Josef Chromý :).





Už jsme o něm slyšeli mezi kamarády i četli v letadle po cestě na Tasmánii, ale ačkoli původně nebylo v plánu se tam podívat, měli jsme čas navíc a taky to bylo poměrně blízko, tak jsme tam zajeli. Vůbec nevadí, že jsme degustovali hned po snídani že, haha...Musíme říct, že to tam měl vyladěný do detailu. Od příjemnýho personálu, přes prostředí až po samotný víno. Ptali jsme se na Pepíka, ale nevěděli jsme, že je mu už 88 let a že tam už moc nebývá. Personál ale říkal, že bude určitě moc rád, když mu napíšeme vzkaz. To jsme taky udělali, pochválili i českýho lva, kterýho měl ve znaku a říkali si, že je to fakt borec. Vyhrál několik ocenění a je na Tasmánii (v Austrálii) hodně uznávaný a vyhlášený. 









Náhodně jsme tam potkali i Češku Evu :D, která pracovala v restauraci (patřící k vinařství) a zrovna šla na pohovor. Ucházela se o pozici ve vinárně. Byla moc milá a příjemně jsme si popovídali. Říkala, že se s Josefem jednou viděla a nazvala ho moc milým pánem. Vína všechny samozřejmě výborný a na obrázku můžete vidět Jožku :D.







Poté už jsme pokračovali směr Cradle Mountains. To byla zase moje srdcovka <3. Už po cestě se nám před očima otevíraly překrásný výhledy s horami v pozadí.





Na místě jsme se pak ještě posilnili obědem a nastoupili na takový minibus, protože do Národního parku už auta nemohla. Busík nás nedotčenou přírodou dovezl co nejdál to šlo – k „Dove Lake“ a odtamtud jsme vyrazili na první a náš největší výlet směr „Marion´s Lookout“ (doufám, že to čtete Marionce :)). No a tady už naši rodičové jako u každého plesa, plesají :).







K Marion´s Lookout jsme to vzali přes Wombat pools, kde měli být k večeru (cca od 4 – 5 večer) vombati. Protože jsme tudy šli ale ještě příliš brzy nebyli tam a zpátky jsme se vraceli jinou cestou. O tom až později...













Jak můžete vidět, příroda všude kolem byla nádherná. Cesta byla až po Wombat Pools poměrně ok a od tohoto bodu už potom strmější a náročnější, ale dalo se to :). Jako vždy stál ale výhled za veškerou námahu, no ne? Nahoře jsme trochu oddychovali a nasávali sílu okamžiku. Která teda byla silná...













Dolů jsme sešli strmou cestou, opatřenou řetězy, sloužícími jako zábradlí/prostředek ke slaňování. No a dole už na nás čekala další krása – „Dove Lake Boat Shed“. Tenhle lodní přístřešek měl fakt kouzlo! Fotogenickej jak pes :).





Poté už jsme se vrátili k minibusu připraveni vrátit zpět k autu. Byla jsem trošku smutná, že tam nebyl ten vombat, když tam měl být :D ale naštěstí jsme vychytali super řidiče, který se nás po pár zastávkách zeptal, jestli si nechceme vystoupit a jít se podívat na vombaty, že před chvílí vylezli a viděl je tam, když jel pro nás. Já jako největší magor jsem zařvala přes celej bus: „YEEEES“!!! :D No a tak jsme řekli rodičům, že se zastavuje a jdeme se mrknout na vombaty. Vystoupili jsme a šli se kochat. Bus po chvilce odjel a Pája hlásí: „Kam jel“? A my: „pryč, pojedeme dalším“ a on něco jako: „já jsem tam asi trochu nechal baťoh“ :D. No a už jeli s Fildou za ním dalším busem. Mezi tím jim ale batoh už poslali po dalším řidiči nazpět a taaak. Prostě komplikace, ale batoh i s pasy se dostal k majiteli a vombaty jsme pak navštívili ještě druhý den a v plné sestavě. Katy byla z malých medvídků taky nadšená, že? :). Kromě těch roztomilých huňatých kuliček tam byla taky ježura australská neboli echidna, která bývá na Tasmánii obvykle většího vzrůstu než ve zbytku Austrálie. Bohužel se nám nepodařilo spatřit ptakopyska, který tam prý náš první den v horách byl.



























Druhý den v horách jsme zahájili návštěvou záchranného centra pro místní wildlife. Hlavním účelem bylo vidět Tasmánskýho čerta. Protože být na Tasmánii a nevidět „Tassie Devil“ je asi jako být v Austrálii a nevidět klokana nebo být v moravským sklepě a nedat si víno nebo já nevím....chápeme se. Vždycky dávám přednost pozorování těchto zvířat ve volné přírodě, v jejich přirozeným prostředí, protože to je prostě nejvíc. Ale, u tasmánskýho čerta to není tak jednoduchý. Dost jsem si o něm načetla a je hooodně mizivá šance ho vidět v přírodě. Obzvlášť jako laik, neznající prostředí ve kterým se pohybuje atd. Navíc je jich málo. Je hodně plachý a okem těžko zachytitelný. Prý je v tom tichým a rychlým schovávání hodně dobrej. Takže jsme to nenechali náhodě a navštívili, centrum, kde zachraňují jedince, kteří by bez pomoci třeba zahynuli. Můžou to být osiřelý mláďata, zranění jedinci, co by ve volné přírodě už nepřežili atd.













Musím říct, že jsme od toho očekávali trochu víc, ale tak alespoň jsme ty krasavce viděli a doufáme, že to s nimi nedopadne tak zle jako s tasmánským tygrem (vakovlkem tasmánským), který ve 20. století vyhynul. Měli jsme radost, že jsme ho mohli vidět. Kromě toho tam byli k vidění i tyhle „quolls“ – kunovci (tečkovaní).









Následně jsme si udělali výlet nenáročným terénem, nízko v horách. Nakonec to ale celkem náročný bylo, neboť byla cesta poměrně dlouhá – něco přes 3 hodiny a v horku. No ale nádhera. Zase. Ta příroda byla prostě nezapomenutelná.




























Večer pak hurá kolem časem zapomenutýho/divnýho/zvláštního/tichýho/osamocenýho/mlhou zahalenýho městečka Queenstown, přes úžasný, obrovský jezera až do kempu, kterej byl fakt pohádkovej. Hned u jezera, klid, ticho, tma a hvězdy... 










A to by bylo vše co jsem Vám chtěla tímto článkem předat. Můžete se těšit na ještě jednu část z Tasmánské série! Já se loučím a článek věnuju svýmu Tatínkovi, Ty víš <3 Papa :*

Latest Instagrams

© Wild Sirius. Design by Fearne.