Na překrásný Byron Bay jsme se vydali ve všední den, aby tam bylo co nejméně lidí. Cesta nám trvala 1h 40 min. autem a byla pohodová, skoro pořád rovně po dálnici. Poprvé jsme cestovali do jiného australského státu. Z prosluněnýho Queenslandu do New South Wales. Hned jsme to poznali na teplotě, bylo tam chladněji, všude kolem volně se pasoucí kravičky a celkově takový krásný farmářský prostředí. Když jsme dorazili do místního městečka, byli jsme nadšení. Bylo to tam úplně jiný, všecko takový maličký, retro, kam se podíváš street art, kola, malý útulný obchůdky a kavárny, prostě pohodička. Hned jsem do jednoho obchůdku zapadla a koupila si sluneční brýle. Do dalších už jsem radši nešla :D. Pak jsme ještě koupili kávu na  cestu v místní Byron Bay Beach restauraci a šup na pěší stezku kolem pobřeží. 


Pro zajímavost, Byron Bay je nejvýchodnějším cípem Austrálie, takže větší "východňári" už jsme být prostě nemohli. Po cestě nás čekalo několik opravdu nádherných výhledů na moře a poklidné pláže plné surfařů. Ano, to je pravá Austrálie. Oni to úplně milujou! Viděli jsme už i pána, kterej měl tak 70 let, pod paží surf, kterej vypadal jako by ho měl už tak od svých dvaceti, jen takovej kus dřeva, ale bylo to moc hezký, jak nadšeně směřoval k pláži do divokých vln... Asi sedmi kilometrová stezka se vinula podél malebnýho pobřeží až k majáku, na který jsem se tak těšila - Cape Town lighthouse. No byl pohádkovej. Pro mě teda zase úkol, protože jsem se ho snažila vyfotit bez lidí a to byl trošku problém. Ale nakonec se podařilo, chce to trpělivost :D. 


Vítr ve vlasech, foukalo tam jako blázen, ale mám pocit, že to k těm majákům tak nějak patří. Shora jsme sledovali divoký moře s nekončícím horizontem a člověk si zase uvědomí, jak je ta příroda mocná a velká! A tak si vždycky říkám a pozoruji na sobě radost z přírody, z těch nádherných míst, který jsem si přála vidět a ono se to děje, že je to taková ta dětská radost. Často přemýšlím nad tím, jak jsou ty děti geniální stvoření. Jsou samy sebou, nepřetvařují se, řeknou vždy upřímně co si opravdu myslí, čistý duše, který se umí radovat z maličkostí, nebojí se, mají se rády, mají rády všechno kolem sebe až do té doby než jim nějaký "chytrý dospělý" řekne: "tohle je fuj" nebo "tohle zvíře je hnusný, toho se bojím" nebo "tohle je nebezpečný" a nebo "ty se chováš jak malý děcko" - tohle je nejlepší, jako by to byla nějaká urážka :D A pak do toho všechny ty nesmyslný média a časopisy, kdy se pak normální lidi ocitají v jakýmsi divným systému, kterej říká: Krásní jsou jen ti co mají 185 cm a 55 kilo nebo všichni by měli být stejní, kdo je jinej je divnej...Myslím, že nemálo dospívajících lidí si něčím takovým prošlo...ale dobrý je, uvědomit si, co všechno si ten náš super systém vytvořil za předsudky a předpisy toho, co je "normální". Když se nad tím člověk zamyslí, tak co je normální? A kdo to určuje? Mě se naopak lidi, co jsou jiní, něčím originální moc líbí... ale je toho hodně, čím jsme nesmyslně podvědomě ovlivňovaní... "Nemáš uklizeno? Co si o tobě lidi pomyslí?" atd. Ale to není to, co je opravdu důležitý, jsou to úplně jiný věci, jako zdraví, fyzický ale stejně tak důležitý je i ta duševní, vnitřní pohoda, harmonie, to jak se chováme k sobě a druhým, no je toho víc :) Ale je někdy opravdu težký se v tomhle bláznivým světě plným nesmyslných nepsaných pravidel udržet v klidu a nenechat se ovlivnit těma "nervózníma, podrážděnýma lidma", kteří jsou pořád tak zaměřený na to, co si o nich ti druzí myslí. A přitom je to jedno :D. Hlavně být sám sebou a cítit se dobře, než se nechat celej život tlačit do nějaké role, ve které se necítíme dobře a děláme to jen pro oči ostatních...A stejně tak bychom si měli hledat i partnera/partnerku. Pokud to tak nebude, nemůže to dlouhodobě vyjít...Říkám si, asi každý z nás tohle někdy zažil nebo prožívá do dnes. Ale nikdy není pozdě. Nedávno jsem si cvičila yogu a uvědomila si, jak dobře se cítím v child pose - pozice dítěte. Jak to do sebe všechno zapadá co? Nestyďme se někdy chovat jako dítě, otevřít se  té čisté radosti a dělat co nás baví, ať už se na nás dívají ostatní jak chtějí, prostě buďme sami sebou, určitě budeme šťastnější... Tak to jen tak mimochodem. 

Po cestě z majáku, jsme si ještě sešli dolů k útesu, kde jsme byli skoro sami. Dali jsme si ovocnou svačinku a pozorovali vyskakující velryby s mláďaty a delfíny. Krása! O kus dál jsme pak ještě sledovali surfaře, jak kolem nich plují delfíni ve vzdálenosti na půl metru a předhání se s nimi. Úžasný stvoření.... Na zpáteční cestě jsme se zasekali v obří koloně na dálnici, tak jsme jeli zpět asi 3 hodiny. Ale zážitek byl velkej, krásná země!! :)

Byron Bay

pondělí 4. září 2017

Na překrásný Byron Bay jsme se vydali ve všední den, aby tam bylo co nejméně lidí. Cesta nám trvala 1h 40 min. autem a byla pohodová, skoro pořád rovně po dálnici. Poprvé jsme cestovali do jiného australského státu. Z prosluněnýho Queenslandu do New South Wales. Hned jsme to poznali na teplotě, bylo tam chladněji, všude kolem volně se pasoucí kravičky a celkově takový krásný farmářský prostředí. Když jsme dorazili do místního městečka, byli jsme nadšení. Bylo to tam úplně jiný, všecko takový maličký, retro, kam se podíváš street art, kola, malý útulný obchůdky a kavárny, prostě pohodička. Hned jsem do jednoho obchůdku zapadla a koupila si sluneční brýle. Do dalších už jsem radši nešla :D. Pak jsme ještě koupili kávu na  cestu v místní Byron Bay Beach restauraci a šup na pěší stezku kolem pobřeží. 


Pro zajímavost, Byron Bay je nejvýchodnějším cípem Austrálie, takže větší "východňári" už jsme být prostě nemohli. Po cestě nás čekalo několik opravdu nádherných výhledů na moře a poklidné pláže plné surfařů. Ano, to je pravá Austrálie. Oni to úplně milujou! Viděli jsme už i pána, kterej měl tak 70 let, pod paží surf, kterej vypadal jako by ho měl už tak od svých dvaceti, jen takovej kus dřeva, ale bylo to moc hezký, jak nadšeně směřoval k pláži do divokých vln... Asi sedmi kilometrová stezka se vinula podél malebnýho pobřeží až k majáku, na který jsem se tak těšila - Cape Town lighthouse. No byl pohádkovej. Pro mě teda zase úkol, protože jsem se ho snažila vyfotit bez lidí a to byl trošku problém. Ale nakonec se podařilo, chce to trpělivost :D. 


Vítr ve vlasech, foukalo tam jako blázen, ale mám pocit, že to k těm majákům tak nějak patří. Shora jsme sledovali divoký moře s nekončícím horizontem a člověk si zase uvědomí, jak je ta příroda mocná a velká! A tak si vždycky říkám a pozoruji na sobě radost z přírody, z těch nádherných míst, který jsem si přála vidět a ono se to děje, že je to taková ta dětská radost. Často přemýšlím nad tím, jak jsou ty děti geniální stvoření. Jsou samy sebou, nepřetvařují se, řeknou vždy upřímně co si opravdu myslí, čistý duše, který se umí radovat z maličkostí, nebojí se, mají se rády, mají rády všechno kolem sebe až do té doby než jim nějaký "chytrý dospělý" řekne: "tohle je fuj" nebo "tohle zvíře je hnusný, toho se bojím" nebo "tohle je nebezpečný" a nebo "ty se chováš jak malý děcko" - tohle je nejlepší, jako by to byla nějaká urážka :D A pak do toho všechny ty nesmyslný média a časopisy, kdy se pak normální lidi ocitají v jakýmsi divným systému, kterej říká: Krásní jsou jen ti co mají 185 cm a 55 kilo nebo všichni by měli být stejní, kdo je jinej je divnej...Myslím, že nemálo dospívajících lidí si něčím takovým prošlo...ale dobrý je, uvědomit si, co všechno si ten náš super systém vytvořil za předsudky a předpisy toho, co je "normální". Když se nad tím člověk zamyslí, tak co je normální? A kdo to určuje? Mě se naopak lidi, co jsou jiní, něčím originální moc líbí... ale je toho hodně, čím jsme nesmyslně podvědomě ovlivňovaní... "Nemáš uklizeno? Co si o tobě lidi pomyslí?" atd. Ale to není to, co je opravdu důležitý, jsou to úplně jiný věci, jako zdraví, fyzický ale stejně tak důležitý je i ta duševní, vnitřní pohoda, harmonie, to jak se chováme k sobě a druhým, no je toho víc :) Ale je někdy opravdu težký se v tomhle bláznivým světě plným nesmyslných nepsaných pravidel udržet v klidu a nenechat se ovlivnit těma "nervózníma, podrážděnýma lidma", kteří jsou pořád tak zaměřený na to, co si o nich ti druzí myslí. A přitom je to jedno :D. Hlavně být sám sebou a cítit se dobře, než se nechat celej život tlačit do nějaké role, ve které se necítíme dobře a děláme to jen pro oči ostatních...A stejně tak bychom si měli hledat i partnera/partnerku. Pokud to tak nebude, nemůže to dlouhodobě vyjít...Říkám si, asi každý z nás tohle někdy zažil nebo prožívá do dnes. Ale nikdy není pozdě. Nedávno jsem si cvičila yogu a uvědomila si, jak dobře se cítím v child pose - pozice dítěte. Jak to do sebe všechno zapadá co? Nestyďme se někdy chovat jako dítě, otevřít se  té čisté radosti a dělat co nás baví, ať už se na nás dívají ostatní jak chtějí, prostě buďme sami sebou, určitě budeme šťastnější... Tak to jen tak mimochodem. 

Po cestě z majáku, jsme si ještě sešli dolů k útesu, kde jsme byli skoro sami. Dali jsme si ovocnou svačinku a pozorovali vyskakující velryby s mláďaty a delfíny. Krása! O kus dál jsme pak ještě sledovali surfaře, jak kolem nich plují delfíni ve vzdálenosti na půl metru a předhání se s nimi. Úžasný stvoření.... Na zpáteční cestě jsme se zasekali v obří koloně na dálnici, tak jsme jeli zpět asi 3 hodiny. Ale zážitek byl velkej, krásná země!! :)
read article
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)

Latest Instagrams

© Wild Sirius. Design by Fearne.