Peklo v ráji

Rozhodla jsem se, že po více než čtvrt roce v Austrálii, napíšu článek, takové ohlédnutí za tím, co jsme tu za tuto dobu prožili a jaké to všechno bylo. Spousta z Vás asi očekává, že budu psát o tom, jaká je Austrálie skvělá země, jaký máme štěstí, že tu můžeme být a jak je všechno sluníčkový. Je to částečně pravda, protože je to moc hezká země (i když jsme z ní ZATÍM viděli jen minimum) a svým způsobem máme i štěstí, že tu můžeme být, ale sluníčkový to rozhodně nebylo a ani úplně není, ale o tom za chvíli. Vezměme to pěkně od píky.

 Do Austrálie jsme přijeli na turistická víza, která platí maximálně 3 měsíce. Tady jsme pak zažádali o studentská (dependent) víza, já jako student a Filda, jako partner. A řešili jsme první problémy s naší českou agenturou a taky s univerzitou, která reaguje opravdu hodně zpomaleně, co se týče zaslání nějakých dokumentů nebo rychlé komunikace. Takže už jen podání víz trvalo asi měsíc a půl. Pro přiblížení situace, všechno je tu asi 3-4x dražší než v Česku, takže proto jsme potřebovali mít víza co nejdříve. Bez víz (pouze na turistická) totiž nemůže ani jeden z nás pracovat, což je pro nás klíčový, protože jsme sem nepřijeli zrovna bohatý a rozhodně ne s plánem „finančně vysát“ naše rodiče. V plánu bylo, rychle se osamostatnit a žít trochu jiný život, poznat to tu, zlepšit se v jazyce, získat dlouhodobější pracovní praxi v zahraničí apod. Prostě seberozvoj jak sviňa. Nicméně, to nebylo a pořád není tak jednoduchý. Nepředstavovala jsem si, že to bude lehký, ale upřímně jsem čekala, že věci půjdou víc po másle, ale oni kloužou asi jak po šmirglu :D (doufám, že to slovo všichni znáte). Jak už jsem zmiňovala, jedním z nejzásadnějších překážek bylo vízum. Když už bylo konečně podané, tak s očekáváním odpočítáváme 14 dní. Většina žádostí je prý (podle agentury) do této doby vyřízena, ale max. do 30 dní. Tak 14 dní nevyšlo. Čekáme 3 týdny, měsíc a pak nastává panika. Proč to sakra není do měsíce? Řešili jsme to v mojí škole (jazykovce), kde mi zjistili, že na to mají 37 dní, tak čekáme ještě týden a zase nic. Do toho se s náma z ničeho nic přestala bavit spolubydlící (brazilka), nikdo dodnes neví proč, přestala nás zdravit, čuměla jak kyselý hovno a tvářila se pořád děsně protivně. Ale myslím, že to nebyla naše chyba. Ona byla taková nešťastná osoba, každej večer brala prášky na spaní, antidepresiva a pak lítala úplně sjetá po bytě a mluvila nesmysly nebo s náma mluvila portugalsky. Pak měla období, kdy se asi 14 dní nebavila se svým přítelem a dělala děsný scény. Takže asi nebyla úplně vyrovnaná. Nicméně po cca 2 měsících konečně vypadla :D.

My už úplně na prášky, protože chápejte, jste na druhým konci světa, se sbaleným životem min. na 2 roky, rozloučenej s rodinama, kamarádama, psychicky připravenej na změnu a hlavně tu chceš něco zažít, vidět atd. Asi málo kdo si dovede představit, jaká je to dlouhá doba, když na něco čekáte tak dlouho, stresujete se, co bude zítra. Budu tady ještě? Nebo pojedu domů? S prázdnou, všechny (nemalý) peníze vyhozený, zadlužení, smutní, totálně vydepčení, vymýšlet „plán B“, protože my to prostě nevzdáme. Touha cestovat a poznávat je u nás silná. Do toho finanční tíseň a s tím spojené porušení nezávislosti, protože jsme si prostě museli půjčit od rodičů. Jinak bychom tu teď asi nemohli být. A za to jim opravdu nesmírně děkujeme. Jsou to naši strážní andílci. Fakt si toho moc vážíme (i když jsme si připadali jako úplní blbci, když jsme Vás o to museli žádat a opravdu jsme to nesnášeli a bylo to děsně blbý…). Každopádně nás naši skvělý rodičové podpořili a díky nim jsme tu! Do toho teda nebyla žádná práce jen utrácení za nejnutnější věci, omezování se, skromnost apod. Pro představu za byt platíme měsíčně necelých 30.000 Kč. Občas jsme si museli koupit láhev vína, protože bychom to jinak nepřežili, ale ta se tu dá sehnat levně cca 80 – 100 Kč (a dobroučký).

Další stresující věc byla po jazykovce vykonat IELTS test, který taky nestojí zrovna málo a hlavně je to podmínka k nástupu na univerzitu. Ještě před psaním testu jsme obdrželi víza, takže obrovská radost a velkej zlom. Konečně můžeme pracovat a taky víme, že tu můžeme zůstat. Spadl nám obří kámen ze srdce, ale v mým případě tam pořád byla ta škola. Potřebovala jsem získat z IELTS testu známku celkově 6.5, ale z každé části min. známku 6.0. Na jazykovce jsem se hodně zlepšila v poslechu i v psaní. Největším problémem byla část čtená, plná rozsáhlých textů, obtížných slovíček, synonym a chytáků, ve velmi omezeném krátkém čase. Jak to ale nakonec dopadlo, to bych nevěřila…Celkově 6.5, ze čtení 6.5 (PECKA), poslech 6.5, mluvení 6.5 a psaní? 5.5!!!!!! Pro mě totálně nepochopitelná věc, neboť jsem v něm vždycky byla dobrá. Na mým prvním testu v Praze, kdy jsem neměla páru o úpravě a akademické mluvě, jsem měla známku 6.0. Ve škole vždy min. 6.5 někdy i 7.0 (což už je dost těžké dosáhnout), no a na ostro mě ohodnotili takhle, takže skvělý... Mít 6.0 jsem v klidu. Hodně mě to mrzí, vím, že známka neodpovídá mýmu obvyklýmu výkonu, ale budu se s tím zase muset smířit, jako s hodně těžkostmi tady (nevypisuju je všechny).

 Jen jsem se s Vámi chtěla podělit o to, jaký takový „životní“ rozhodnutí vlastně je… Jsem přesvědčená, že se tohle netýká lidí, kteří mají hodně peněz, protože s penězi tady jde vše mnohem snadněji. Na druhou stranu, máme to, co se tu oni nenaučí a to je: Být neustále bojovníkem, zvládat těžký situace, poznávat sám sebe, svoje hranice a posouvat je dál, být silný, ale nebát se plakat, protože to k těm pádům taky patří a není to nic, za co by se měl člověk stydět. My už tu zažili pádů fakt hodně, asi nejvíc, co jsem kdy takhle v zahraničí zažila, hlavně teda psychicky náročných situací, ale vím, že nás to hodně posiluje. A i člověk, kterej není rozmazlenej si najednou začne uvědomovat, že ale přece jen toho pohodlí měl dost a že mu to dlouhodobě není moc příjemný, ale smíří se s tím a zjistí, že i takhle se to dá. A hlavně pořád doufá, že bude líp a ono už i je…Myslím, že tahle zkušenost je obohacující už teď, a to jsme teprve na začátku. Hlavně, co je asi nejdůležitější, že tu máme jeden druhého. To je velká psychická podpora. Bez sebe bychom tu  doslova chcípli :D. Tak se mějte rádi, važte si toho, co máte, radujte se z maličkostí, věřte si a jděte za svým srdcem. Zdravíme od protinožců!