Rozhodla
jsem se, že po více než čtvrt roce v Austrálii, napíšu článek, takové ohlédnutí
za tím, co jsme tu za tuto dobu prožili a jaké to všechno bylo. Spousta z Vás
asi očekává, že budu psát o tom, jaká je Austrálie skvělá země, jaký máme
štěstí, že tu můžeme být a jak je všechno sluníčkový. Je to částečně pravda,
protože je to moc hezká země (i když jsme z ní ZATÍM viděli jen minimum) a
svým způsobem máme i štěstí, že tu můžeme být, ale sluníčkový to rozhodně
nebylo a ani úplně není, ale o tom za chvíli. Vezměme to pěkně od píky.
My už úplně
na prášky, protože chápejte, jste na druhým konci světa, se sbaleným životem
min. na 2 roky, rozloučenej s rodinama, kamarádama, psychicky připravenej
na změnu a hlavně tu chceš něco zažít, vidět atd. Asi málo kdo si dovede
představit, jaká je to dlouhá doba, když na něco čekáte tak dlouho, stresujete
se, co bude zítra. Budu tady ještě? Nebo pojedu domů? S prázdnou, všechny
(nemalý) peníze vyhozený, zadlužení, smutní, totálně vydepčení, vymýšlet „plán B“,
protože my to prostě nevzdáme. Touha cestovat a poznávat je u nás silná. Do
toho finanční tíseň a s tím spojené porušení nezávislosti, protože jsme si
prostě museli půjčit od rodičů. Jinak bychom tu teď asi nemohli být. A za to
jim opravdu nesmírně děkujeme. Jsou to naši strážní andílci. Fakt si toho moc
vážíme (i když jsme si připadali jako úplní blbci, když jsme Vás o to museli
žádat a opravdu jsme to nesnášeli a bylo to děsně blbý…). Každopádně nás naši
skvělý rodičové podpořili a díky nim jsme tu! Do toho teda nebyla žádná práce
jen utrácení za nejnutnější věci, omezování se, skromnost apod. Pro představu
za byt platíme měsíčně necelých 30.000 Kč. Občas jsme si museli koupit láhev
vína, protože bychom to jinak nepřežili, ale ta se tu dá sehnat levně cca 80 –
100 Kč (a dobroučký).
Další
stresující věc byla po jazykovce vykonat IELTS test, který taky nestojí zrovna
málo a hlavně je to podmínka k nástupu na univerzitu. Ještě před psaním testu
jsme obdrželi víza, takže obrovská radost a velkej zlom. Konečně můžeme
pracovat a taky víme, že tu můžeme zůstat. Spadl nám obří kámen ze srdce, ale v mým
případě tam pořád byla ta škola. Potřebovala jsem získat z IELTS testu známku
celkově 6.5, ale z každé části min. známku 6.0. Na jazykovce jsem se hodně
zlepšila v poslechu i v psaní. Největším problémem byla část čtená,
plná rozsáhlých textů, obtížných slovíček, synonym a chytáků, ve velmi omezeném
krátkém čase. Jak to ale nakonec dopadlo, to bych nevěřila…Celkově 6.5, ze
čtení 6.5 (PECKA), poslech 6.5, mluvení 6.5 a psaní? 5.5!!!!!! Pro mě totálně
nepochopitelná věc, neboť jsem v něm vždycky byla dobrá. Na mým prvním
testu v Praze, kdy jsem neměla páru o úpravě a akademické mluvě, jsem měla
známku 6.0. Ve škole vždy min. 6.5 někdy i 7.0 (což už je dost těžké dosáhnout),
no a na ostro mě ohodnotili takhle, takže skvělý... Mít 6.0 jsem v klidu. Hodně mě to mrzí, vím, že známka neodpovídá mýmu obvyklýmu výkonu, ale budu se s tím zase muset smířit, jako s hodně
těžkostmi tady (nevypisuju je všechny).
Jen jsem se s Vámi chtěla podělit o to,
jaký takový „životní“ rozhodnutí vlastně je… Jsem přesvědčená, že se tohle
netýká lidí, kteří mají hodně peněz, protože s penězi tady jde vše mnohem
snadněji. Na druhou stranu, máme to, co se tu oni nenaučí a to je: Být neustále
bojovníkem, zvládat těžký situace, poznávat sám sebe, svoje hranice a posouvat
je dál, být silný, ale nebát se plakat, protože to k těm pádům taky patří
a není to nic, za co by se měl člověk stydět. My už tu zažili pádů fakt hodně,
asi nejvíc, co jsem kdy takhle v zahraničí zažila, hlavně teda psychicky
náročných situací, ale vím, že nás to hodně posiluje. A i člověk, kterej není
rozmazlenej si najednou začne uvědomovat, že ale přece jen toho pohodlí měl
dost a že mu to dlouhodobě není moc příjemný, ale smíří se s tím a zjistí,
že i takhle se to dá. A hlavně pořád doufá, že bude líp a ono už i je…Myslím,
že tahle zkušenost je obohacující už teď, a to jsme teprve na začátku.
Hlavně, co je asi nejdůležitější, že tu máme jeden druhého. To je velká psychická
podpora. Bez sebe bychom tu doslova
chcípli :D. Tak se mějte rádi, važte si toho, co máte, radujte se z maličkostí,
věřte si a jděte za svým srdcem. Zdravíme od protinožců!
Evi, to je skvělej článek!
OdpovědětVymazatDržím vám place!! Ani nevíš,jak ti v některých věcech rozumím a stotožňuju se s nima! .)
Nikdy nepřestávejte jít z a svým snem, já pevně věřím že všechny ty pády vám přinesou úspěch, jen si na něj člověk musí počkat a nenajde ho hned.
Ege
Ahoj Ege, já to čtu až teď...tak dodatečně moc děkuji za pochvalu :) Přesně tak, už je to mnohem lepší všecko, takže ono to k těm úspěchům a radostem patří a má to tak být, učíme se tím a jsou to skvělý zkušenosti (i když v tu chvíli je to děs). Ale vidím, že to znáš. Děkujeme a Tobě ať se taky daří :)
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat