Rozhodla
jsem se, že po více než čtvrt roce v Austrálii, napíšu článek, takové ohlédnutí
za tím, co jsme tu za tuto dobu prožili a jaké to všechno bylo. Spousta z Vás
asi očekává, že budu psát o tom, jaká je Austrálie skvělá země, jaký máme
štěstí, že tu můžeme být a jak je všechno sluníčkový. Je to částečně pravda,
protože je to moc hezká země (i když jsme z ní ZATÍM viděli jen minimum) a
svým způsobem máme i štěstí, že tu můžeme být, ale sluníčkový to rozhodně
nebylo a ani úplně není, ale o tom za chvíli. Vezměme to pěkně od píky.
My už úplně
na prášky, protože chápejte, jste na druhým konci světa, se sbaleným životem
min. na 2 roky, rozloučenej s rodinama, kamarádama, psychicky připravenej
na změnu a hlavně tu chceš něco zažít, vidět atd. Asi málo kdo si dovede
představit, jaká je to dlouhá doba, když na něco čekáte tak dlouho, stresujete
se, co bude zítra. Budu tady ještě? Nebo pojedu domů? S prázdnou, všechny
(nemalý) peníze vyhozený, zadlužení, smutní, totálně vydepčení, vymýšlet „plán B“,
protože my to prostě nevzdáme. Touha cestovat a poznávat je u nás silná. Do
toho finanční tíseň a s tím spojené porušení nezávislosti, protože jsme si
prostě museli půjčit od rodičů. Jinak bychom tu teď asi nemohli být. A za to
jim opravdu nesmírně děkujeme. Jsou to naši strážní andílci. Fakt si toho moc
vážíme (i když jsme si připadali jako úplní blbci, když jsme Vás o to museli
žádat a opravdu jsme to nesnášeli a bylo to děsně blbý…). Každopádně nás naši
skvělý rodičové podpořili a díky nim jsme tu! Do toho teda nebyla žádná práce
jen utrácení za nejnutnější věci, omezování se, skromnost apod. Pro představu
za byt platíme měsíčně necelých 30.000 Kč. Občas jsme si museli koupit láhev
vína, protože bychom to jinak nepřežili, ale ta se tu dá sehnat levně cca 80 –
100 Kč (a dobroučký).
Další
stresující věc byla po jazykovce vykonat IELTS test, který taky nestojí zrovna
málo a hlavně je to podmínka k nástupu na univerzitu. Ještě před psaním testu
jsme obdrželi víza, takže obrovská radost a velkej zlom. Konečně můžeme
pracovat a taky víme, že tu můžeme zůstat. Spadl nám obří kámen ze srdce, ale v mým
případě tam pořád byla ta škola. Potřebovala jsem získat z IELTS testu známku
celkově 6.5, ale z každé části min. známku 6.0. Na jazykovce jsem se hodně
zlepšila v poslechu i v psaní. Největším problémem byla část čtená,
plná rozsáhlých textů, obtížných slovíček, synonym a chytáků, ve velmi omezeném
krátkém čase. Jak to ale nakonec dopadlo, to bych nevěřila…Celkově 6.5, ze
čtení 6.5 (PECKA), poslech 6.5, mluvení 6.5 a psaní? 5.5!!!!!! Pro mě totálně
nepochopitelná věc, neboť jsem v něm vždycky byla dobrá. Na mým prvním
testu v Praze, kdy jsem neměla páru o úpravě a akademické mluvě, jsem měla
známku 6.0. Ve škole vždy min. 6.5 někdy i 7.0 (což už je dost těžké dosáhnout),
no a na ostro mě ohodnotili takhle, takže skvělý... Mít 6.0 jsem v klidu. Hodně mě to mrzí, vím, že známka neodpovídá mýmu obvyklýmu výkonu, ale budu se s tím zase muset smířit, jako s hodně
těžkostmi tady (nevypisuju je všechny).
Jen jsem se s Vámi chtěla podělit o to,
jaký takový „životní“ rozhodnutí vlastně je… Jsem přesvědčená, že se tohle
netýká lidí, kteří mají hodně peněz, protože s penězi tady jde vše mnohem
snadněji. Na druhou stranu, máme to, co se tu oni nenaučí a to je: Být neustále
bojovníkem, zvládat těžký situace, poznávat sám sebe, svoje hranice a posouvat
je dál, být silný, ale nebát se plakat, protože to k těm pádům taky patří
a není to nic, za co by se měl člověk stydět. My už tu zažili pádů fakt hodně,
asi nejvíc, co jsem kdy takhle v zahraničí zažila, hlavně teda psychicky
náročných situací, ale vím, že nás to hodně posiluje. A i člověk, kterej není
rozmazlenej si najednou začne uvědomovat, že ale přece jen toho pohodlí měl
dost a že mu to dlouhodobě není moc příjemný, ale smíří se s tím a zjistí,
že i takhle se to dá. A hlavně pořád doufá, že bude líp a ono už i je…Myslím,
že tahle zkušenost je obohacující už teď, a to jsme teprve na začátku.
Hlavně, co je asi nejdůležitější, že tu máme jeden druhého. To je velká psychická
podpora. Bez sebe bychom tu doslova
chcípli :D. Tak se mějte rádi, važte si toho, co máte, radujte se z maličkostí,
věřte si a jděte za svým srdcem. Zdravíme od protinožců!
Peklo v ráji
sobota 27. května 2017
Rozhodla
jsem se, že po více než čtvrt roce v Austrálii, napíšu článek, takové ohlédnutí
za tím, co jsme tu za tuto dobu prožili a jaké to všechno bylo. Spousta z Vás
asi očekává, že budu psát o tom, jaká je Austrálie skvělá země, jaký máme
štěstí, že tu můžeme být a jak je všechno sluníčkový. Je to částečně pravda,
protože je to moc hezká země (i když jsme z ní ZATÍM viděli jen minimum) a
svým způsobem máme i štěstí, že tu můžeme být, ale sluníčkový to rozhodně
nebylo a ani úplně není, ale o tom za chvíli. Vezměme to pěkně od píky.
My už úplně
na prášky, protože chápejte, jste na druhým konci světa, se sbaleným životem
min. na 2 roky, rozloučenej s rodinama, kamarádama, psychicky připravenej
na změnu a hlavně tu chceš něco zažít, vidět atd. Asi málo kdo si dovede
představit, jaká je to dlouhá doba, když na něco čekáte tak dlouho, stresujete
se, co bude zítra. Budu tady ještě? Nebo pojedu domů? S prázdnou, všechny
(nemalý) peníze vyhozený, zadlužení, smutní, totálně vydepčení, vymýšlet „plán B“,
protože my to prostě nevzdáme. Touha cestovat a poznávat je u nás silná. Do
toho finanční tíseň a s tím spojené porušení nezávislosti, protože jsme si
prostě museli půjčit od rodičů. Jinak bychom tu teď asi nemohli být. A za to
jim opravdu nesmírně děkujeme. Jsou to naši strážní andílci. Fakt si toho moc
vážíme (i když jsme si připadali jako úplní blbci, když jsme Vás o to museli
žádat a opravdu jsme to nesnášeli a bylo to děsně blbý…). Každopádně nás naši
skvělý rodičové podpořili a díky nim jsme tu! Do toho teda nebyla žádná práce
jen utrácení za nejnutnější věci, omezování se, skromnost apod. Pro představu
za byt platíme měsíčně necelých 30.000 Kč. Občas jsme si museli koupit láhev
vína, protože bychom to jinak nepřežili, ale ta se tu dá sehnat levně cca 80 –
100 Kč (a dobroučký).
Další
stresující věc byla po jazykovce vykonat IELTS test, který taky nestojí zrovna
málo a hlavně je to podmínka k nástupu na univerzitu. Ještě před psaním testu
jsme obdrželi víza, takže obrovská radost a velkej zlom. Konečně můžeme
pracovat a taky víme, že tu můžeme zůstat. Spadl nám obří kámen ze srdce, ale v mým
případě tam pořád byla ta škola. Potřebovala jsem získat z IELTS testu známku
celkově 6.5, ale z každé části min. známku 6.0. Na jazykovce jsem se hodně
zlepšila v poslechu i v psaní. Největším problémem byla část čtená,
plná rozsáhlých textů, obtížných slovíček, synonym a chytáků, ve velmi omezeném
krátkém čase. Jak to ale nakonec dopadlo, to bych nevěřila…Celkově 6.5, ze
čtení 6.5 (PECKA), poslech 6.5, mluvení 6.5 a psaní? 5.5!!!!!! Pro mě totálně
nepochopitelná věc, neboť jsem v něm vždycky byla dobrá. Na mým prvním
testu v Praze, kdy jsem neměla páru o úpravě a akademické mluvě, jsem měla
známku 6.0. Ve škole vždy min. 6.5 někdy i 7.0 (což už je dost těžké dosáhnout),
no a na ostro mě ohodnotili takhle, takže skvělý... Mít 6.0 jsem v klidu. Hodně mě to mrzí, vím, že známka neodpovídá mýmu obvyklýmu výkonu, ale budu se s tím zase muset smířit, jako s hodně
těžkostmi tady (nevypisuju je všechny).
Jen jsem se s Vámi chtěla podělit o to,
jaký takový „životní“ rozhodnutí vlastně je… Jsem přesvědčená, že se tohle
netýká lidí, kteří mají hodně peněz, protože s penězi tady jde vše mnohem
snadněji. Na druhou stranu, máme to, co se tu oni nenaučí a to je: Být neustále
bojovníkem, zvládat těžký situace, poznávat sám sebe, svoje hranice a posouvat
je dál, být silný, ale nebát se plakat, protože to k těm pádům taky patří
a není to nic, za co by se měl člověk stydět. My už tu zažili pádů fakt hodně,
asi nejvíc, co jsem kdy takhle v zahraničí zažila, hlavně teda psychicky
náročných situací, ale vím, že nás to hodně posiluje. A i člověk, kterej není
rozmazlenej si najednou začne uvědomovat, že ale přece jen toho pohodlí měl
dost a že mu to dlouhodobě není moc příjemný, ale smíří se s tím a zjistí,
že i takhle se to dá. A hlavně pořád doufá, že bude líp a ono už i je…Myslím,
že tahle zkušenost je obohacující už teď, a to jsme teprve na začátku.
Hlavně, co je asi nejdůležitější, že tu máme jeden druhého. To je velká psychická
podpora. Bez sebe bychom tu doslova
chcípli :D. Tak se mějte rádi, važte si toho, co máte, radujte se z maličkostí,
věřte si a jděte za svým srdcem. Zdravíme od protinožců!
Ve škola
jsem se potkala s jedinýma Čechama široko daleko. Přišli do mojí třídy a
hned jsem vycítila, že je to naše krev :D. Pořád jsem se snažila odposlouchávat
jejich tichá slůvka, ale nebylo jim rozumět. Pak jsem najednou zaslechla: „Já
si to jenom dám do báťůžku“ a hned jsem měla jasno a šla za nimi. Dali jsme se
do řeči a zjistili, že bydlíme hned naproti sobě (máme to k nim asi 10 metrů).
Od té doby se občas sejdeme a dáme BBQ, cvičíme nebo zajedeme na výlet. Kačka s Martinem
nás tentokrát vzali na nádherný Sunshine coast. Nejdříve jsme navštívili pláž Mooloolaba
(miluju ty jejich zdvojený óčka), kam jsme z Brisbane jeli asi hodinku a
čtvrt. Tam jsme se vykoupali v lehce rozbouřeném moříčku, poleželi na
krásné písečné pláži s minimálním počtem lidí, což bylo super a
relaxovali. Poté jsme si udělali s Fíkem ještě menší procházku po pobřeží
a bylo to moc příjemný.
Dále jsme pokračovali asi 20 min. autem na horu Mount
Coolum, kam jsme v největším vedru (bylo po poledni) vylezli až na vrchol
a kochali se úžasným výhledem na Sunshine coast.
Po úspěšném návratu z hory,
bez pádů a rozbitých kolen, jsme se jen s trochu namoženými kolenními
klouby odebrali zpět do vozu a pokračovali cca 30 min. na poslední cíl našeho
výletu – Peregian beach. Tahleta plážička nás okouzlila nejvíc. Byla dlouhá,
písčitá opět s vlnami, ale hlavně – téměř bez lidí! Což já vždycky moc ocením.
Bylo to jako sen, koukneš doprava -
pusto, doleva – nikde nikdo. Jen jsme se zaposlouchali do šumění moře a
užívali si ten okamžik. Na chvíli jsme se odebrali na svačinku a pak zase rychle
s radostí zpět. Do toho nám ještě nebe a světlo hrálo do karet a vytvořilo
tak nádherný prostředí pro pěknou fotku. Byl to parádní výlet, který jsme si
moc užili. Na fotkách níže je nadšení zřejmé...
Sunshine Coast
čtvrtek 18. května 2017
Ve škola
jsem se potkala s jedinýma Čechama široko daleko. Přišli do mojí třídy a
hned jsem vycítila, že je to naše krev :D. Pořád jsem se snažila odposlouchávat
jejich tichá slůvka, ale nebylo jim rozumět. Pak jsem najednou zaslechla: „Já
si to jenom dám do báťůžku“ a hned jsem měla jasno a šla za nimi. Dali jsme se
do řeči a zjistili, že bydlíme hned naproti sobě (máme to k nim asi 10 metrů).
Od té doby se občas sejdeme a dáme BBQ, cvičíme nebo zajedeme na výlet. Kačka s Martinem
nás tentokrát vzali na nádherný Sunshine coast. Nejdříve jsme navštívili pláž Mooloolaba
(miluju ty jejich zdvojený óčka), kam jsme z Brisbane jeli asi hodinku a
čtvrt. Tam jsme se vykoupali v lehce rozbouřeném moříčku, poleželi na
krásné písečné pláži s minimálním počtem lidí, což bylo super a
relaxovali. Poté jsme si udělali s Fíkem ještě menší procházku po pobřeží
a bylo to moc příjemný.
Dále jsme pokračovali asi 20 min. autem na horu Mount
Coolum, kam jsme v největším vedru (bylo po poledni) vylezli až na vrchol
a kochali se úžasným výhledem na Sunshine coast.
Po úspěšném návratu z hory,
bez pádů a rozbitých kolen, jsme se jen s trochu namoženými kolenními
klouby odebrali zpět do vozu a pokračovali cca 30 min. na poslední cíl našeho
výletu – Peregian beach. Tahleta plážička nás okouzlila nejvíc. Byla dlouhá,
písčitá opět s vlnami, ale hlavně – téměř bez lidí! Což já vždycky moc ocením.
Bylo to jako sen, koukneš doprava -
pusto, doleva – nikde nikdo. Jen jsme se zaposlouchali do šumění moře a
užívali si ten okamžik. Na chvíli jsme se odebrali na svačinku a pak zase rychle
s radostí zpět. Do toho nám ještě nebe a světlo hrálo do karet a vytvořilo
tak nádherný prostředí pro pěknou fotku. Byl to parádní výlet, který jsme si
moc užili. Na fotkách níže je nadšení zřejmé...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)