Minulý týden jel Fík pracovně na Sunshine Coast. Já jsem za ním přijela a bydleli jsme u Jirky s Georgiou (Brazilka) a s jejich malou Zoe. Bylo to fajn. Až na to, že nám každej den pršelo od rána do večera, ale stejně jsem musela psát assessment, tak mě to aspoň tolik nedráždilo :D. Potkali jsme jejich souseda a ten nás pozval na páteční „Christmas street party“. Tak si říkám, super, na australské pouliční party jsem ještě nikdy nebyla. Navíc od nich bylo moc milý, že nás pozvali, hned takhle krátce po seznámení. K jídlu jsme měli klasický BBQ (jak jinak, to je tady denní chleba všech ózíků), třešně (jeden z typických Vánočních pokrmů, extra drahej tady), nějaký dortík, ale ten jsem ani neměla, atd. Naštěstí se poslední 2 dny udělalo hezky a my mohli další den vyrazit na výlet. Původně jsme chtěli zajet na vodopád a za papouškama, ale pak nás soused pozval ještě na BBQ snídani :D. Dali se s námi do řeči ještě další sousedi, kteří byli na včerejší party taky a říkají: „Nechcete si zajet na Bribie Island na kayacích“? A my: „no jasně, moc rádi“! A jeli jsme :D.



Pán byl postarší, ale hodně fit a jel s náma. Takže jsme to měli zdarma a ještě s průvodcem. Normálně se totiž na Bribie Island dostanete jen se 4x4 vozidlem a to my zatím neměli. Navíc se platí za přepravu auta trajektem (celkem dost) a taky za vstup. Takhle jsme to měli asi 15 min kayakem a byl to zážitek!




Vylodili jsme se na břehu Národního parku, což znamená, že se tam ty auta ani nedostanou, protože to je zakázaný. Nikdo tam nebyl, prázdný pláže, klid, šumění moře, teplo, dravci, medúzy, maják a procházka po pobřeží, nohy v písku, relax, no co Vám budu vykládat, prostě boží. Následně jsme zajeli k vodopádům do Buderim forest park. Procházka, nádhera, bylo tam hned několik vodopádů (který tak zbožňuju), několika velikostí...No a co pak? Pak už jsme jeli zpátky domů, plní zážitků... <3



Jinak dneska se nám vrací Janko ze Slovenska a my tak budeme mít stálýho spolubydlícího... No a na závěr jedna velká novinka! Máme nový auto!!! 4x4 Ford Escape! Což je zároveň Fildovo první auto...vidíte tu radost v očích? :D



A od tohoto týdne mám velký prázdniny (na dva a půl měsíce). Musím si najít práci, tak držte pěsti a posílejte energii a štěstí :D. S láskou WS.

Bribie Island

pondělí 11. prosince 2017


Minulý týden jel Fík pracovně na Sunshine Coast. Já jsem za ním přijela a bydleli jsme u Jirky s Georgiou (Brazilka) a s jejich malou Zoe. Bylo to fajn. Až na to, že nám každej den pršelo od rána do večera, ale stejně jsem musela psát assessment, tak mě to aspoň tolik nedráždilo :D. Potkali jsme jejich souseda a ten nás pozval na páteční „Christmas street party“. Tak si říkám, super, na australské pouliční party jsem ještě nikdy nebyla. Navíc od nich bylo moc milý, že nás pozvali, hned takhle krátce po seznámení. K jídlu jsme měli klasický BBQ (jak jinak, to je tady denní chleba všech ózíků), třešně (jeden z typických Vánočních pokrmů, extra drahej tady), nějaký dortík, ale ten jsem ani neměla, atd. Naštěstí se poslední 2 dny udělalo hezky a my mohli další den vyrazit na výlet. Původně jsme chtěli zajet na vodopád a za papouškama, ale pak nás soused pozval ještě na BBQ snídani :D. Dali se s námi do řeči ještě další sousedi, kteří byli na včerejší party taky a říkají: „Nechcete si zajet na Bribie Island na kayacích“? A my: „no jasně, moc rádi“! A jeli jsme :D.



Pán byl postarší, ale hodně fit a jel s náma. Takže jsme to měli zdarma a ještě s průvodcem. Normálně se totiž na Bribie Island dostanete jen se 4x4 vozidlem a to my zatím neměli. Navíc se platí za přepravu auta trajektem (celkem dost) a taky za vstup. Takhle jsme to měli asi 15 min kayakem a byl to zážitek!




Vylodili jsme se na břehu Národního parku, což znamená, že se tam ty auta ani nedostanou, protože to je zakázaný. Nikdo tam nebyl, prázdný pláže, klid, šumění moře, teplo, dravci, medúzy, maják a procházka po pobřeží, nohy v písku, relax, no co Vám budu vykládat, prostě boží. Následně jsme zajeli k vodopádům do Buderim forest park. Procházka, nádhera, bylo tam hned několik vodopádů (který tak zbožňuju), několika velikostí...No a co pak? Pak už jsme jeli zpátky domů, plní zážitků... <3



Jinak dneska se nám vrací Janko ze Slovenska a my tak budeme mít stálýho spolubydlícího... No a na závěr jedna velká novinka! Máme nový auto!!! 4x4 Ford Escape! Což je zároveň Fildovo první auto...vidíte tu radost v očích? :D



A od tohoto týdne mám velký prázdniny (na dva a půl měsíce). Musím si najít práci, tak držte pěsti a posílejte energii a štěstí :D. S láskou WS.

Tak ale tohle už není normální :D Ta Eva tak dlouho nic nenapsala na blog! To si říká “blogerka”?? No tak sorry nooo. Jak jsem psala v předchozím příspěvku, nebyl net a bez netu to prostě nejde! Teď je to zase brzda číslo 2 a tou je škola. Mám teďka 3 assessmenty hned za sebou. Jeden jsem odevzdala včera a dneska k tomu mám nějakej extrémní odpor, takže jsem se rozhodla aspoň něco napsat sem. Jinak mám teď před sebou asi nejtěžší práci, tak se netěším..držte mi pěsti, ať to zvládnu, ať mě to moc nedeprimuje a ať to stihnu včas joo? :D No, tak dost o škole a teď o tom, co se stalo za tu dlouuuhou dobu co jsem nepsala. Takže: přestěhovali jsme se do novýho hnízdečka a moc se nám tu líbí!



Po 7 měsících bydlíme poprvé sami a užíváme si to, je to super. Ale máme v plánu najít si spolubydlící do jednoho pokoje, abychom si mohli rozdělit nájem. Plán je takovej, že teď hledáme někoho jen do začátku prosince a pak by se nám měl vrátit kamarád (slovák) Janko, kterýho jsme tu poznali a je momentálně na Slovensku. Je to tu v podstatě takovej domek, né úplně rodinný, ale dům rozdělený na dvě bytový jednotky. Tady tomu říkají town house. Má to 3 pokoje, 2 koupelny, obývák, garáž, dvorek, kuchyni, no prostě vše co je třeba. 


Když jsme přišli, bylo to úplně nevybavený, teď už máme dá se říct vše. Spoustu nábytku jsme převzali od Janka, ale taky od našich zlatých kamarádů slováků. Je to taková velká skupina, ve které se přes blog asi nedá orientovat, ale jsou super…Už jsme tu měli kolaudačku, spojenou s Fíkovýma narozeninama.


Taky se nám přes střechu dostala do větrací šachty vačice, která se snažila 3 dny dostat ven, uvízla tam a nevěděla kudy kam. Nakonec si (nechápu jak) dokázala odklopit víko větrací šachty, upevněný ve stropu, skočila v kuchyni na linku a vypila sklenici s vodou, ve které jsem měla čerstvý bylinky. Poté ta vyhladovělá chudinka snědla několik chilli papriček, posrala schody a šla si lehnout nahoru do postele v pokoji pro hosty :D. Intuitivní zvířátko. 





Byl to náš první nezvanej host. My samozřejmě nic z toho netušili až do rána, kdy jsme se probudili a šli po stopách obráceně. Začalo to posranýma schodama. To jsme hned věděli odkud vítr vane, že tu asi někde bude vačice, ale kde? Byla tichá jak myška...Pak jsme objevili vypitou vodu, rozkousaný chilli a odklopenou větrací šachtu. Tak jdeme po bobcích nahoru a ona si hajá v posteji a odpočívá. Byla tak roztomilá, že se na ni člověk ani nemohl zlobit. Byla v pokoji, kde je jen okno s mříží, takže jsme ji potřebovali nalákat na jabko do vedlejší místnosti s balkónem. Byla ale tak v šoku, že nechtěla.





Zajeli jsme teda za Jarou (slovák, kamarád, bydlí kousek od nás), aby nám poradil jak na ni. Jel s námi zpět a vidíme, že nám z garáže trčí šňůra vytžená ze zásuvky. Vůbec jsme nechápali co to je a jak se to stalo. No ale nejspíš se nám při výjezdu z garáže připletla do auta a vytrhla elekrický dveře od garáže ze zásuvky, takže nešly otevřít. Ale co jsme neudělali? Nechali jsme zamčenej vnitřní zámek od vchodových dveří, což znamená, že jsme se neměli jak dostat domů. Po dlouhým bádání a komplikované akci s hledáním vhodnýho klíče u známých pro bezpečnostní šrouby na mřížích od okna, jsme se s velkou pomocí Jary dostali přes odšroubovanou mříž záchodovýho okýnka na střeše dovnitř. Vačice si mezitím ještě “SAMA DOMA” zdřímla v posteli a pak už jsme ji hnali koštětem, ale šla sama :). Takže asi tak… Jinak přemýšlím, že se po školních povinnostech vrhnu na kariéru “nanny” :D ale samozřejmě k tomu zase potřebuju 1000 certifikátů, tak držte palce, ať to vyjde a mějte se krásně!


Nový doma

neděle 29. října 2017

Tak ale tohle už není normální :D Ta Eva tak dlouho nic nenapsala na blog! To si říká “blogerka”?? No tak sorry nooo. Jak jsem psala v předchozím příspěvku, nebyl net a bez netu to prostě nejde! Teď je to zase brzda číslo 2 a tou je škola. Mám teďka 3 assessmenty hned za sebou. Jeden jsem odevzdala včera a dneska k tomu mám nějakej extrémní odpor, takže jsem se rozhodla aspoň něco napsat sem. Jinak mám teď před sebou asi nejtěžší práci, tak se netěším..držte mi pěsti, ať to zvládnu, ať mě to moc nedeprimuje a ať to stihnu včas joo? :D No, tak dost o škole a teď o tom, co se stalo za tu dlouuuhou dobu co jsem nepsala. Takže: přestěhovali jsme se do novýho hnízdečka a moc se nám tu líbí!



Po 7 měsících bydlíme poprvé sami a užíváme si to, je to super. Ale máme v plánu najít si spolubydlící do jednoho pokoje, abychom si mohli rozdělit nájem. Plán je takovej, že teď hledáme někoho jen do začátku prosince a pak by se nám měl vrátit kamarád (slovák) Janko, kterýho jsme tu poznali a je momentálně na Slovensku. Je to tu v podstatě takovej domek, né úplně rodinný, ale dům rozdělený na dvě bytový jednotky. Tady tomu říkají town house. Má to 3 pokoje, 2 koupelny, obývák, garáž, dvorek, kuchyni, no prostě vše co je třeba. 


Když jsme přišli, bylo to úplně nevybavený, teď už máme dá se říct vše. Spoustu nábytku jsme převzali od Janka, ale taky od našich zlatých kamarádů slováků. Je to taková velká skupina, ve které se přes blog asi nedá orientovat, ale jsou super…Už jsme tu měli kolaudačku, spojenou s Fíkovýma narozeninama.


Taky se nám přes střechu dostala do větrací šachty vačice, která se snažila 3 dny dostat ven, uvízla tam a nevěděla kudy kam. Nakonec si (nechápu jak) dokázala odklopit víko větrací šachty, upevněný ve stropu, skočila v kuchyni na linku a vypila sklenici s vodou, ve které jsem měla čerstvý bylinky. Poté ta vyhladovělá chudinka snědla několik chilli papriček, posrala schody a šla si lehnout nahoru do postele v pokoji pro hosty :D. Intuitivní zvířátko. 





Byl to náš první nezvanej host. My samozřejmě nic z toho netušili až do rána, kdy jsme se probudili a šli po stopách obráceně. Začalo to posranýma schodama. To jsme hned věděli odkud vítr vane, že tu asi někde bude vačice, ale kde? Byla tichá jak myška...Pak jsme objevili vypitou vodu, rozkousaný chilli a odklopenou větrací šachtu. Tak jdeme po bobcích nahoru a ona si hajá v posteji a odpočívá. Byla tak roztomilá, že se na ni člověk ani nemohl zlobit. Byla v pokoji, kde je jen okno s mříží, takže jsme ji potřebovali nalákat na jabko do vedlejší místnosti s balkónem. Byla ale tak v šoku, že nechtěla.





Zajeli jsme teda za Jarou (slovák, kamarád, bydlí kousek od nás), aby nám poradil jak na ni. Jel s námi zpět a vidíme, že nám z garáže trčí šňůra vytžená ze zásuvky. Vůbec jsme nechápali co to je a jak se to stalo. No ale nejspíš se nám při výjezdu z garáže připletla do auta a vytrhla elekrický dveře od garáže ze zásuvky, takže nešly otevřít. Ale co jsme neudělali? Nechali jsme zamčenej vnitřní zámek od vchodových dveří, což znamená, že jsme se neměli jak dostat domů. Po dlouhým bádání a komplikované akci s hledáním vhodnýho klíče u známých pro bezpečnostní šrouby na mřížích od okna, jsme se s velkou pomocí Jary dostali přes odšroubovanou mříž záchodovýho okýnka na střeše dovnitř. Vačice si mezitím ještě “SAMA DOMA” zdřímla v posteli a pak už jsme ji hnali koštětem, ale šla sama :). Takže asi tak… Jinak přemýšlím, že se po školních povinnostech vrhnu na kariéru “nanny” :D ale samozřejmě k tomu zase potřebuju 1000 certifikátů, tak držte palce, ať to vyjde a mějte se krásně!


Na překrásný Byron Bay jsme se vydali ve všední den, aby tam bylo co nejméně lidí. Cesta nám trvala 1h 40 min. autem a byla pohodová, skoro pořád rovně po dálnici. Poprvé jsme cestovali do jiného australského státu. Z prosluněnýho Queenslandu do New South Wales. Hned jsme to poznali na teplotě, bylo tam chladněji, všude kolem volně se pasoucí kravičky a celkově takový krásný farmářský prostředí. Když jsme dorazili do místního městečka, byli jsme nadšení. Bylo to tam úplně jiný, všecko takový maličký, retro, kam se podíváš street art, kola, malý útulný obchůdky a kavárny, prostě pohodička. Hned jsem do jednoho obchůdku zapadla a koupila si sluneční brýle. Do dalších už jsem radši nešla :D. Pak jsme ještě koupili kávu na  cestu v místní Byron Bay Beach restauraci a šup na pěší stezku kolem pobřeží. 



Pro zajímavost, Byron Bay je nejvýchodnějším cípem Austrálie, takže větší "východňári" už jsme být prostě nemohli. Po cestě nás čekalo několik opravdu nádherných výhledů na moře a poklidné pláže plné surfařů. Ano, to je pravá Austrálie. Oni to úplně milujou! Viděli jsme už i pána, kterej měl tak 70 let, pod paží surf, kterej vypadal jako by ho měl už tak od svých dvaceti, jen takovej kus dřeva, ale bylo to moc hezký, jak nadšeně směřoval k pláži do divokých vln... Asi sedmi kilometrová stezka se vinula podél malebnýho pobřeží až k majáku, na který jsem se tak těšila - Cape Town lighthouse. No byl pohádkovej. Pro mě teda zase úkol, protože jsem se ho snažila vyfotit bez lidí a to byl trošku problém. Ale nakonec se podařilo, chce to trpělivost :D. 


Vítr ve vlasech, foukalo tam jako blázen, ale mám pocit, že to k těm majákům tak nějak patří. Shora jsme sledovali divoký moře s nekončícím horizontem a člověk si zase uvědomí, jak je ta příroda mocná a velká! A tak si vždycky říkám a pozoruji na sobě radost z přírody, z těch nádherných míst, který jsem si přála vidět a ono se to děje, že je to taková ta dětská radost. Často přemýšlím nad tím, jak jsou ty děti geniální stvoření. Jsou samy sebou, nepřetvařují se, řeknou vždy upřímně co si opravdu myslí, čistý duše, který se umí radovat z maličkostí, nebojí se, mají se rády, mají rády všechno kolem sebe až do té doby než jim nějaký "chytrý dospělý" řekne: "tohle je fuj" nebo "tohle zvíře je hnusný, toho se bojím" nebo "tohle je nebezpečný" a nebo "ty se chováš jak malý děcko" - tohle je nejlepší, jako by to byla nějaká urážka :D A pak do toho všechny ty nesmyslný média a časopisy, kdy se pak normální lidi ocitají v jakýmsi divným systému, kterej říká: Krásní jsou jen ti co mají 185 cm a 55 kilo nebo všichni by měli být stejní, kdo je jinej je divnej...Myslím, že nemálo dospívajících lidí si něčím takovým prošlo...ale dobrý je, uvědomit si, co všechno si ten náš super systém vytvořil za předsudky a předpisy toho, co je "normální". Když se nad tím člověk zamyslí, tak co je normální? A kdo to určuje? Mě se naopak lidi, co jsou jiní, něčím originální moc líbí... ale je toho hodně, čím jsme nesmyslně podvědomě ovlivňovaní... "Nemáš uklizeno? Co si o tobě lidi pomyslí?" atd. Ale to není to, co je opravdu důležitý, jsou to úplně jiný věci, jako zdraví, fyzický ale stejně tak důležitý je i ta duševní, vnitřní pohoda, harmonie, to jak se chováme k sobě a druhým, no je toho víc :) Ale je někdy opravdu težký se v tomhle bláznivým světě plným nesmyslných nepsaných pravidel udržet v klidu a nenechat se ovlivnit těma "nervózníma, podrážděnýma lidma", kteří jsou pořád tak zaměřený na to, co si o nich ti druzí myslí. A přitom je to jedno :D. Hlavně být sám sebou a cítit se dobře, než se nechat celej život tlačit do nějaké role, ve které se necítíme dobře a děláme to jen pro oči ostatních...A stejně tak bychom si měli hledat i partnera/partnerku. Pokud to tak nebude, nemůže to dlouhodobě vyjít...Říkám si, asi každý z nás tohle někdy zažil nebo prožívá do dnes. Ale nikdy není pozdě. Nedávno jsem si cvičila yogu a uvědomila si, jak dobře se cítím v child pose - pozice dítěte. Jak to do sebe všechno zapadá co? Nestyďme se někdy chovat jako dítě, otevřít se  té čisté radosti a dělat co nás baví, ať už se na nás dívají ostatní jak chtějí, prostě buďme sami sebou, určitě budeme šťastnější... Tak to jen tak mimochodem. 

Po cestě z majáku, jsme si ještě sešli dolů k útesu, kde jsme byli skoro sami. Dali jsme si ovocnou svačinku a pozorovali vyskakují velryby s mláďaty a delfíny. Krása! O kus dál jsme pak ještě sledovali surfaře, jak kolem nich plují delfíni ve vzdálenosti na půl metru a předhání se s nimi. Úžasný stvoření.... Na zpáteční cestě jsme se zasekali v obří koloně na dálnici, tak jsme jeli zpět asi 3 hodiny. Ale zážitek byl velkej, krásná země!! :)

Byron Bay

pondělí 4. září 2017

Na překrásný Byron Bay jsme se vydali ve všední den, aby tam bylo co nejméně lidí. Cesta nám trvala 1h 40 min. autem a byla pohodová, skoro pořád rovně po dálnici. Poprvé jsme cestovali do jiného australského státu. Z prosluněnýho Queenslandu do New South Wales. Hned jsme to poznali na teplotě, bylo tam chladněji, všude kolem volně se pasoucí kravičky a celkově takový krásný farmářský prostředí. Když jsme dorazili do místního městečka, byli jsme nadšení. Bylo to tam úplně jiný, všecko takový maličký, retro, kam se podíváš street art, kola, malý útulný obchůdky a kavárny, prostě pohodička. Hned jsem do jednoho obchůdku zapadla a koupila si sluneční brýle. Do dalších už jsem radši nešla :D. Pak jsme ještě koupili kávu na  cestu v místní Byron Bay Beach restauraci a šup na pěší stezku kolem pobřeží. 



Pro zajímavost, Byron Bay je nejvýchodnějším cípem Austrálie, takže větší "východňári" už jsme být prostě nemohli. Po cestě nás čekalo několik opravdu nádherných výhledů na moře a poklidné pláže plné surfařů. Ano, to je pravá Austrálie. Oni to úplně milujou! Viděli jsme už i pána, kterej měl tak 70 let, pod paží surf, kterej vypadal jako by ho měl už tak od svých dvaceti, jen takovej kus dřeva, ale bylo to moc hezký, jak nadšeně směřoval k pláži do divokých vln... Asi sedmi kilometrová stezka se vinula podél malebnýho pobřeží až k majáku, na který jsem se tak těšila - Cape Town lighthouse. No byl pohádkovej. Pro mě teda zase úkol, protože jsem se ho snažila vyfotit bez lidí a to byl trošku problém. Ale nakonec se podařilo, chce to trpělivost :D. 


Vítr ve vlasech, foukalo tam jako blázen, ale mám pocit, že to k těm majákům tak nějak patří. Shora jsme sledovali divoký moře s nekončícím horizontem a člověk si zase uvědomí, jak je ta příroda mocná a velká! A tak si vždycky říkám a pozoruji na sobě radost z přírody, z těch nádherných míst, který jsem si přála vidět a ono se to děje, že je to taková ta dětská radost. Často přemýšlím nad tím, jak jsou ty děti geniální stvoření. Jsou samy sebou, nepřetvařují se, řeknou vždy upřímně co si opravdu myslí, čistý duše, který se umí radovat z maličkostí, nebojí se, mají se rády, mají rády všechno kolem sebe až do té doby než jim nějaký "chytrý dospělý" řekne: "tohle je fuj" nebo "tohle zvíře je hnusný, toho se bojím" nebo "tohle je nebezpečný" a nebo "ty se chováš jak malý děcko" - tohle je nejlepší, jako by to byla nějaká urážka :D A pak do toho všechny ty nesmyslný média a časopisy, kdy se pak normální lidi ocitají v jakýmsi divným systému, kterej říká: Krásní jsou jen ti co mají 185 cm a 55 kilo nebo všichni by měli být stejní, kdo je jinej je divnej...Myslím, že nemálo dospívajících lidí si něčím takovým prošlo...ale dobrý je, uvědomit si, co všechno si ten náš super systém vytvořil za předsudky a předpisy toho, co je "normální". Když se nad tím člověk zamyslí, tak co je normální? A kdo to určuje? Mě se naopak lidi, co jsou jiní, něčím originální moc líbí... ale je toho hodně, čím jsme nesmyslně podvědomě ovlivňovaní... "Nemáš uklizeno? Co si o tobě lidi pomyslí?" atd. Ale to není to, co je opravdu důležitý, jsou to úplně jiný věci, jako zdraví, fyzický ale stejně tak důležitý je i ta duševní, vnitřní pohoda, harmonie, to jak se chováme k sobě a druhým, no je toho víc :) Ale je někdy opravdu težký se v tomhle bláznivým světě plným nesmyslných nepsaných pravidel udržet v klidu a nenechat se ovlivnit těma "nervózníma, podrážděnýma lidma", kteří jsou pořád tak zaměřený na to, co si o nich ti druzí myslí. A přitom je to jedno :D. Hlavně být sám sebou a cítit se dobře, než se nechat celej život tlačit do nějaké role, ve které se necítíme dobře a děláme to jen pro oči ostatních...A stejně tak bychom si měli hledat i partnera/partnerku. Pokud to tak nebude, nemůže to dlouhodobě vyjít...Říkám si, asi každý z nás tohle někdy zažil nebo prožívá do dnes. Ale nikdy není pozdě. Nedávno jsem si cvičila yogu a uvědomila si, jak dobře se cítím v child pose - pozice dítěte. Jak to do sebe všechno zapadá co? Nestyďme se někdy chovat jako dítě, otevřít se  té čisté radosti a dělat co nás baví, ať už se na nás dívají ostatní jak chtějí, prostě buďme sami sebou, určitě budeme šťastnější... Tak to jen tak mimochodem. 

Po cestě z majáku, jsme si ještě sešli dolů k útesu, kde jsme byli skoro sami. Dali jsme si ovocnou svačinku a pozorovali vyskakují velryby s mláďaty a delfíny. Krása! O kus dál jsme pak ještě sledovali surfaře, jak kolem nich plují delfíni ve vzdálenosti na půl metru a předhání se s nimi. Úžasný stvoření.... Na zpáteční cestě jsme se zasekali v obří koloně na dálnici, tak jsme jeli zpět asi 3 hodiny. Ale zážitek byl velkej, krásná země!! :)
Už od malička jsem viděla velryby jako naprosto okouzlující stvoření, které s sebou přináší takový ten pocit tajemna a záhad…Vždy na mě působily magicky a tak trochu i mytologicky. Pozorovat velryby ve volné přírodě bylo moje velké přání, které se mi splnilo a jsem za to moc šťastná! 


Vyjeli jsme na Gold Coast, 40 minut autem, kde jsme nejprve navštívili Main beach. Byla to moc krásná pláž, rozsáhlá, čistá omývaná korálovým mořem. Nádhera. Pak jsme ještě zaskočili na meníčko do Thajské restaurace a už šup šup na loď. 





Celá výprava trvala tři hodiny. Nejdříve jsme pomalu a opatrně vyjížděli z mělčích vod, až jsme se dostali na otevřené moře, kde bylo možné zrychlit a vyjet vstříc velrybám. Místní bioložka nám oznámila, že když zahlédneme první velrybu, máme vyhráno, protože u ní jsou také ostatní a znamená to, že jsou aktivní a mají chuť se ukazovat na hladině. Mají teď období rozmnožování, takže se samci předvádějí před samicemi a také se seznamují s novými přáteli, se kterými budou v průběhu dalšího roku obeplouvat svět. Jeli jsme cca 5 – 10 minut po otevřeném moři a už jsme v dáli viděli, jak se něco hýbe. Připluli jsme blíž a spatříme první velryby. Byli u hladiny a mávali obřími předními ploutvemi, ale s takovou lehkostí a něhou…až mě to dojalo tak, že jsem se rozplakala…To jsem překvapila sama sebe! Normálně jsem byla tak šťastná a tak mě okouzlilo, jak nás hned přijali a pustili k sobě, že došlo i na slzy :). 






Loď zpomalila a my se ještě přiblížili… Velryby si pak samy zvolí, zda chtějí připlavat až k nám nebo se vzdálit. My jsme měli podle bioložky velký štěstí, protože lodě, které vyrážely ten den před námi, prý neviděly téměř nic…“Naše“ velryby byly natolik aktivní a zvědavé, že několikrát připluly až přímo k naší lodi a vyskakovaly nám před očima, plácaly ocasem, ukazovaly břicho nebo mávaly předními ploutvemi. Bylo to nepopsatelný! Prostě boží! Jsou to obři a přitom tak ladní. Když podplavávaly naši loď, uvědomovali jsme si, jak jsme malincí a jak je příroda mocná. Šlo o plejtváka dlouhoploutvého neboli keporkaka, tady zvaný Humpback. A řeknu Vám, jsou to krasavci! Aktivní byli dva z nich, jeden cca 12 m a druhý 16 m…Byli k nám tak laskaví, že se ukázali hned na začátku naší cesty a zůstali s námi po celou dobu naší plavby. Vyzařovala z nich jakási zvláštní energie a poklidná síla, která nám všem udělala obrovskou radost a moc jim za to děkujeme. 







Na závěr jsme se ještě zajeli podívat na známou pláž Surfers paradise - krása. Velryby byly opravdu nezapomenutelným zážitkem, vlastně jedním z nejlepších cestovatelských zážitků, které jsem kdy měla a nejradši bych jela hnedka znovu :D. Tak třeba zase někdy bude příležitost. Jsme nadšení a mám za sebou další velký splněný sen, který nám přišel naproti z toho druhého podmořského světa, o kterém víme tak málo. Děkujeme, kouzelný bytosti, že jste k nám byly tak otevřený <3 



Setkání s velrybami

pondělí 7. srpna 2017

Už od malička jsem viděla velryby jako naprosto okouzlující stvoření, které s sebou přináší takový ten pocit tajemna a záhad…Vždy na mě působily magicky a tak trochu i mytologicky. Pozorovat velryby ve volné přírodě bylo moje velké přání, které se mi splnilo a jsem za to moc šťastná! 


Vyjeli jsme na Gold Coast, 40 minut autem, kde jsme nejprve navštívili Main beach. Byla to moc krásná pláž, rozsáhlá, čistá omývaná korálovým mořem. Nádhera. Pak jsme ještě zaskočili na meníčko do Thajské restaurace a už šup šup na loď. 





Celá výprava trvala tři hodiny. Nejdříve jsme pomalu a opatrně vyjížděli z mělčích vod, až jsme se dostali na otevřené moře, kde bylo možné zrychlit a vyjet vstříc velrybám. Místní bioložka nám oznámila, že když zahlédneme první velrybu, máme vyhráno, protože u ní jsou také ostatní a znamená to, že jsou aktivní a mají chuť se ukazovat na hladině. Mají teď období rozmnožování, takže se samci předvádějí před samicemi a také se seznamují s novými přáteli, se kterými budou v průběhu dalšího roku obeplouvat svět. Jeli jsme cca 5 – 10 minut po otevřeném moři a už jsme v dáli viděli, jak se něco hýbe. Připluli jsme blíž a spatříme první velryby. Byli u hladiny a mávali obřími předními ploutvemi, ale s takovou lehkostí a něhou…až mě to dojalo tak, že jsem se rozplakala…To jsem překvapila sama sebe! Normálně jsem byla tak šťastná a tak mě okouzlilo, jak nás hned přijali a pustili k sobě, že došlo i na slzy :). 






Loď zpomalila a my se ještě přiblížili… Velryby si pak samy zvolí, zda chtějí připlavat až k nám nebo se vzdálit. My jsme měli podle bioložky velký štěstí, protože lodě, které vyrážely ten den před námi, prý neviděly téměř nic…“Naše“ velryby byly natolik aktivní a zvědavé, že několikrát připluly až přímo k naší lodi a vyskakovaly nám před očima, plácaly ocasem, ukazovaly břicho nebo mávaly předními ploutvemi. Bylo to nepopsatelný! Prostě boží! Jsou to obři a přitom tak ladní. Když podplavávaly naši loď, uvědomovali jsme si, jak jsme malincí a jak je příroda mocná. Šlo o plejtváka dlouhoploutvého neboli keporkaka, tady zvaný Humpback. A řeknu Vám, jsou to krasavci! Aktivní byli dva z nich, jeden cca 12 m a druhý 16 m…Byli k nám tak laskaví, že se ukázali hned na začátku naší cesty a zůstali s námi po celou dobu naší plavby. Vyzařovala z nich jakási zvláštní energie a poklidná síla, která nám všem udělala obrovskou radost a moc jim za to děkujeme. 







Na závěr jsme se ještě zajeli podívat na známou pláž Surfers paradise - krása. Velryby byly opravdu nezapomenutelným zážitkem, vlastně jedním z nejlepších cestovatelských zážitků, které jsem kdy měla a nejradši bych jela hnedka znovu :D. Tak třeba zase někdy bude příležitost. Jsme nadšení a mám za sebou další velký splněný sen, který nám přišel naproti z toho druhého podmořského světa, o kterém víme tak málo. Děkujeme, kouzelný bytosti, že jste k nám byly tak otevřený <3 



V neděli jsme se ráno vzbudili nebývale brzy a já jsem to zřejmě brala jako znamení a prohlásila: „pojďme na výlet do hor“. Neváhali jsme dlouho, našli trasu, přichystali oběd s sebou a vyrazili směr vlaková zastávka. Koupili jsme si lístky a už jsme si to štrádovali hodinku dvacet na místo. Vystoupili jsme, nadechli se z plných plic čerstvého vzduchu a vyrazili do ulic tamního městečka. Vypadalo to spíš jako taková klidná vesnička. Všude kolem množství stromů a přírody, tak jsme se tam cítili moc dobře. V tu chvíli už jsme věděli, že naše rozhodnutí odstěhovat se mimo city centre je na místě. Nejen, že ušetříme za nájem, ale hlavně budeme obklopení přírodou, po čemž jsme vždycky tak nějak toužili. Ale o tom později. Prošli jsme obydlenou částí, kde jsme po cestě sezobli divoké passion fruit (naše oblíbené) dokonce i různé odrůdy a moc jsme si pochutnali. Ovoce bylo prohřátý sluníčkem a my to v té chuti úplně cítili. Poté jsme se ocitli na počátku jedné ze stezek vedoucí k vrcholku hory. Cesta byla pohodová, i když pro některé dost náročná, ale my kondiční mástři jsme to zvládli s přehledem :). Na vrcholku nás čekala vysloužená odměna. Překrásný výhled na Glass House Mountains!






Takhle špičatý vrcholky jsem teda ještě neviděla, bylo to fascinující… Udělali jsme několik snímků na památku, dali si oběd, odpočinuli si a pokračovali zpět. Z kopce je to vždycky horší. Jinak jsme cestou viděli miniaturní ptáčky pojídající nektar. Červeno-černý Scarlet honeyeater, krásnýho modrýho motýla a taky u vody modrýho ledňáčka. Bohužel, jsou ty potvory tak rychlý a plachý, že se mi ani jednoho z nich nepodařilo kvalitně vyfotit. Co jsme ale zachytili, bylo hnízdo okřídlených mravenců, kteří se to rozhodli zakempit v keři na nejlepším foto spotu. To mě samozřejmě nemohlo odradit, a tak jsem se asi na půl minuty stala terčem útoku těchto teritoriálních potvor :D. Jak jsme byli zpocení, tak nám lítali ve vlasech, sedali na čelo a bzučeli u uší. Nic příjemnýho. Vtipný ale bylo pozorovat lidi, co ještě nevěděli, že tam jsou. Vyběhla tam nějaká holka a za vteřinu jen slyšíme: „What the fuck is that? Fuck, fuck. What´s this? ÁÁÁÁÁÁ“! Tak sebou šila, že div neslítla dolů :D. Tak máme zase o jeden zážitek víc a moc jsme si to užili.

V zajetí okřídlených mravenců


No a o dva dny později jsme se odstěhovali do Rochedale South v Brisbane. Asi 20 minut autem od centra. Filda má konečně super práci, která ho moc baví (dělá dřevený podlahy) a jeho spolupracovník, který mu dal tuhle možnost, je Slovák Marian, u kterého teď dočasně bydlíme. Má to tu moc hezký…a je moc milej…Fík pečlivé trénuje jízdu nalevo a dneska jel dokonce dvakrát v Toyotě ECHO, kterou nám taky půjčil Marian. Jeli jsme se podívat na Chinese Temple kousek odsud. 







Nádherný jezero, plno ptáků, kačen, potápek, ale hlavně klokanů! Konečně jsem se s nimi mohla zblízka seznámit :). Jsou to nejvíc roztomilí wallabies! Několik z nich mělo ve vaku miminka a bylo to nepopsatelně krásný, sledovat je ve volné přírodě. S mládětem nás pustili tak na tři metry k sobě, pak už odskakovali, ale bez mláděte až na půl metru. 



S miminkem  ve vaku






To byl pro mě největší zážitek…Ještě tu koalu! :D Mějte se krásně!

Glass House Mountains & wallabies

úterý 1. srpna 2017

V neděli jsme se ráno vzbudili nebývale brzy a já jsem to zřejmě brala jako znamení a prohlásila: „pojďme na výlet do hor“. Neváhali jsme dlouho, našli trasu, přichystali oběd s sebou a vyrazili směr vlaková zastávka. Koupili jsme si lístky a už jsme si to štrádovali hodinku dvacet na místo. Vystoupili jsme, nadechli se z plných plic čerstvého vzduchu a vyrazili do ulic tamního městečka. Vypadalo to spíš jako taková klidná vesnička. Všude kolem množství stromů a přírody, tak jsme se tam cítili moc dobře. V tu chvíli už jsme věděli, že naše rozhodnutí odstěhovat se mimo city centre je na místě. Nejen, že ušetříme za nájem, ale hlavně budeme obklopení přírodou, po čemž jsme vždycky tak nějak toužili. Ale o tom později. Prošli jsme obydlenou částí, kde jsme po cestě sezobli divoké passion fruit (naše oblíbené) dokonce i různé odrůdy a moc jsme si pochutnali. Ovoce bylo prohřátý sluníčkem a my to v té chuti úplně cítili. Poté jsme se ocitli na počátku jedné ze stezek vedoucí k vrcholku hory. Cesta byla pohodová, i když pro některé dost náročná, ale my kondiční mástři jsme to zvládli s přehledem :). Na vrcholku nás čekala vysloužená odměna. Překrásný výhled na Glass House Mountains!






Takhle špičatý vrcholky jsem teda ještě neviděla, bylo to fascinující… Udělali jsme několik snímků na památku, dali si oběd, odpočinuli si a pokračovali zpět. Z kopce je to vždycky horší. Jinak jsme cestou viděli miniaturní ptáčky pojídající nektar. Červeno-černý Scarlet honeyeater, krásnýho modrýho motýla a taky u vody modrýho ledňáčka. Bohužel, jsou ty potvory tak rychlý a plachý, že se mi ani jednoho z nich nepodařilo kvalitně vyfotit. Co jsme ale zachytili, bylo hnízdo okřídlených mravenců, kteří se to rozhodli zakempit v keři na nejlepším foto spotu. To mě samozřejmě nemohlo odradit, a tak jsem se asi na půl minuty stala terčem útoku těchto teritoriálních potvor :D. Jak jsme byli zpocení, tak nám lítali ve vlasech, sedali na čelo a bzučeli u uší. Nic příjemnýho. Vtipný ale bylo pozorovat lidi, co ještě nevěděli, že tam jsou. Vyběhla tam nějaká holka a za vteřinu jen slyšíme: „What the fuck is that? Fuck, fuck. What´s this? ÁÁÁÁÁÁ“! Tak sebou šila, že div neslítla dolů :D. Tak máme zase o jeden zážitek víc a moc jsme si to užili.

V zajetí okřídlených mravenců


No a o dva dny později jsme se odstěhovali do Rochedale South v Brisbane. Asi 20 minut autem od centra. Filda má konečně super práci, která ho moc baví (dělá dřevený podlahy) a jeho spolupracovník, který mu dal tuhle možnost, je Slovák Marian, u kterého teď dočasně bydlíme. Má to tu moc hezký…a je moc milej…Fík pečlivé trénuje jízdu nalevo a dneska jel dokonce dvakrát v Toyotě ECHO, kterou nám taky půjčil Marian. Jeli jsme se podívat na Chinese Temple kousek odsud. 







Nádherný jezero, plno ptáků, kačen, potápek, ale hlavně klokanů! Konečně jsem se s nimi mohla zblízka seznámit :). Jsou to nejvíc roztomilí wallabies! Několik z nich mělo ve vaku miminka a bylo to nepopsatelně krásný, sledovat je ve volné přírodě. S mládětem nás pustili tak na tři metry k sobě, pak už odskakovali, ale bez mláděte až na půl metru. 



S miminkem  ve vaku






To byl pro mě největší zážitek…Ještě tu koalu! :D Mějte se krásně!

Latest Instagrams

© Wild Sirius. Design by Fearne.